Článek
Jak se člověk stane problémem
Má hospodářská policie vůbec zájem něco vyšetřit?
Zametá se spravedlnost pod koberec?
Proč se člověk najednou stává problémem?
Začalo to trestním oznámením.
Jako člověk, který má již ledacos za sebou, není žádný nováček a spoustu nespravedlnosti už musel za svého života skousnout, jsem opravdu poprvé podávala trestní oznámení. Toto rozhodnutí nebylo spontánní. Bylo velmi dobře zváženo, a i když jsem ho brala jako krajní řešení, musela jsem.
Naše společenství vlastníků je velmi prohnilé a stává se ještě prohnilejším.
„Jste ta, která chce profitovat od teď?“ zaznívá z úst některých vlastníků.
Funkce ve výboru SVJ se totiž často tváří jako služba ostatním. Ve skutečnosti se ale v prostředí nízké kontroly a nezájmu může proměnit v pravý opak.
Nebyla tedy jiná cesta.
Není pohodlnější a jednodušší pracovat s nevědomostí oznamovatele?
Tuto otázku jsem si kladla hned na začátku, když jsem sledovala přístup policie při šetření mého oznámení. Z pohodlnosti nezabývat se věcmi, které nejsou žádoucí, se mnohé skutky zametají pod koberec a spisy odkládají. Není nám obyčejným lidem souzeno zjistit, jakými vnitřními mechanismy se policisté v těchto případech řídí. Právo na spravedlivý proces to ale podle mé zkušenosti nepřipomíná. Člověk postupně získává pocit, že se hledají spíše důvody, proč věc odložit, než proč ji důsledně prověřit. Raději se z celého trestního oznámení vyberou jen ty skutečnosti, u kterých je již předem jasné, že je možné je bez větších obtíží odložit, a na nich se následně postaví zamítavé usnesení. Ze své dlouholeté zkušenosti pak instituce dobře vědí, že občan ve své bezradnosti často nakonec rezignuje.
Obzvláště varující jsou situace, kdy zjistíte, že některá z osob, kterých se věc přímo dotýká, má na stejné hospodářské kriminálce blízkého příbuzného. Sama o sobě tato skutečnost nemusí znamenat nic. Jenže pokud zároveň sledujete způsob vedení celé věci a její výsledek, důvěra v nestrannost se hledá velmi těžko.
A výsledek?
Zamítavý. Jak jinak. Člověk si pak jen těžko namlouvá, že osobní vazby nehrají žádnou roli. A přemýšlí, zda by celé řízení dopadlo stejně, kdyby na druhé straně nestály známosti a vazby, na které obyčejný člověk nikdy nedosáhne.
Ze strany policie často člověk nevnímá skutečnou vůli věci důsledně prověřovat. A to ani v případě, kdy se jedná o osoby, které se přímo podílejí na hospodaření celého domu a rozhodují o penězích ostatních vlastníků. Není přece v zájmu systému ukazovat ostatním, že se nemusí bát ozvat, že i oni mají ve svých panelácích práva, a ne jen povinnost platit. Proto se mlží, odkládá a hledají se paragrafy, které pomohou věc uzavřít, místo těch, které by mohly pomoci problém skutečně objasnit.
Pomáhat a chránit? Asi ano. Jen záleží, koho.
Občan, který v celé této situaci zůstane často úplně sám, protože se ostatní vlastníci bojí a jen vyčkávají, mnoho možností nemá. Pokud je slabší povahy, svůj boj o právo rychle vzdá a přizpůsobí se.
Jsme přece přizpůsobiví, nebo ne?
Možná se ale přece jen najde člověk, který začne i přes všechna úskalí bojovat dál. Jenže pak už to není jen boj o právo. Začíná boj s celou mašinérií paragrafů, institucí, policie a soudů.
Funkce ve výboru SVJ je zlatý důl. A kdo se vyzná, tak velmi pěkný přivýdělek. A kdo se opravdu vyzná, možná i velmi příjemný bonus k důchodu. Proč ne. Dokud se nikdo nestará, nic nehrozí. Stejně to přece nikdo dělat nechce.
Ale pozor, to ještě není všechno. Představte si, že má někdo navíc spojence, který měl už za totality obrovskou moc. A má ji dodnes, jen časem ještě zesílila. Jeho chapadla sahají výš, než si obyčejný člověk vůbec dokáže představit.
„Správce domu?“ Ale v čí prospěch?"
Rozhlédněme se kolem sebe. Kolik stojí na sídlištích paneláků, kolik výborů a kolik „Šikulů“ v nich sedí.
Vzpomeňme si ale také, jak probíhají naše schůze, kde se rozhoduje o velkých částkách, mnohdy i milionových. Zapomínáme ale, že tyto peníze jsou naše. Abychom dobře hospodařili, musíme se také starat. Protože v momentě, kdy začneme slepě důvěřovat, naše kontrola ochabne a nastává ideální chvíle pro naše „Šikuly“.
Nemůžeme na schůzích pokřikovat na ty, kteří se zajímají, jen proto, že zrovna nemáme čas a v televizi běží seriál. Nebo ještě horší varianta — raději tam vůbec nepůjdu, kdoví, co tam zase budou chtít. Však ono se to nějak vyřeší i beze mě.
Nevyřeší.
Jen ti, kteří se zajímají, se nakonec stávají rukojmími ostatních.
A nezájmem a pohodlností ostatních jsou poškozováni a uváděni do nevýhody. A „Šikulům“ se to líbí a vyhovuje. Jsou spokojení. S pomocí jejich spojenců, správců a vlastníků „pohodářů“ pak získávají obrovskou moc. A ještě větší ve chvíli, kdy zjistí nezájem, pasivitu a bezbolestnou neinformovanost ostatních. Protože pokud nic nevím, nemůže mě přece nikdo z ničeho vinit. Jenže nejsme ve školce. Jsme dospělí lidé, kteří mají své povinnosti. A v tomto konkrétním případě je to povinnost se starat nejen o svůj, ale i společný majetek.
A tak občanovi nezbývá než bojovat dál. A často úplně sám. Netuší ale, co ho čeká. Je vtahován do mašinérie paragrafů, výjimek a judikátů, ve kterých se někdy neorientují ani samotní právníci, natož obyčejný člověk. Občan, kterému chodí další a další vyrozumění o odložení věci, začíná hledat chyby policie i soudů jen proto, aby vůbec zůstal ve hře a mohl pokračovat. Některá rozhodnutí pak působí natolik absurdně, že nad nimi zůstává rozum stát.
Není to občan, který se něčím provinil. Přesto má nakonec pocit, že je trestán za samotnou snahu domoci se práva a pojmenovat problémy, které ostatní raději nevidí. Za to, že našel chyby policie i soudů, které mnohdy mechanicky rozhodují bez skutečné snahy věc pochopit.
Občan je zahlcován paragrafy, které ho mají unavit, znechutit a donutit platit drahé právníky, kteří se v celé spleti často orientují jen o něco lépe než on sám. Zdravý selský rozum tak s právními konstrukcemi mnohdy nejde ruku v ruce.
Spíše naopak.
A tak se občan motá v kruhu stále víc.
Přesvědčení o nesprávnosti postupů těchto institucí roste, ale sil ubývá.
Co mu nakonec zbude?
Má dvě možnosti.
Buď se přizpůsobí a bude dál žít v paneláku plném lží, nenávisti a pocitu, že ho laxnost a nezájem ostatních poškozují. Nebo odejde a popřeje těmto lidem hodně štěstí a hlavně stále vyšší odvody do fondu oprav. Protože čím větší budou, tím pohodlněji a bezstarostněji se bude „Šikulům“ hospodařit.
Máte podobnou zkušenost s fungováním vašeho SVJ?
Také jste narazili na zeď mlčení, nezájmu a výmluv?
Stali jste se „problémovými“ jen proto, že jste se odmítli přestat ptát?
