Článek
Rejstříkový soud jako nástroj legalizace pro vykuky. Je tento soud vůbec k něčemu?
Klamavá legalita jako „pračka“ dokumentů?
Klamavá legalita, princip materiální publicity, princip veřejné víry. To jsou slova, která působí na obyčejného člověka asi tak, jak kdyby na něho někdo hodil pytel.
Co to znamená? Někdo chytrý zřejmě těmito velmi chytrými slovy chce demonstrovat, že my, obyčejní lidé, nejsme tak zdatní, abychom se se soudním aparátem potýkali. Tato pro laika nesrozumitelná slova jsou živnou půdou pro slabší povahy. Předem to vzdát. Stačí jeden jediný dopis a je po odvaze.
Není to ale ani tak těžké. Tento princip v podstatě říká: Co je psáno, to je dáno a každý se na to může spolehnout.
Princip veřejné víry (materiální publicita) říká, že rejstřík slouží k tomu, aby kdokoli mohl nahlédnout a získat pravdivé informace. A týká se to nejen úřadů, bank a dalších důležitých institucí, ale i obyčejného vlastníka.
Pokud rejstříkový soud listinu přijme a zveřejní, zákon předpokládá, že je platná a v souladu se skutečností. Je tak vytvořen domnělý štít dokonalosti pro úřady i vlastníky. Většina vlastníků právu nerozumí, ale předpokládá, že pokud by bylo něco špatně, soud by to přece nezveřejnil. Tento štít však mnohdy vytváří neoprávněnou důvěru a umlčuje kritiku.
Zapíše Rejstříkový soud vše, aniž cokoli zkontroluje?
Tato otázka zní skoro jako sci-fi. A zjištění je ještě horší.
Rejstřík nezkoumá, Rejstřík není detektiv, zní z úst Vrchního soudu.
Tedy pokud se listiny jeví jako řádné, není důvod je nezapsat. Co se ale skrývá pod pojmem „řádné“, když se nic vlastně nezkoumá? Podpisy? Trochu málo, nemyslíte? A když vám Vrchní soud tvrdí, že zkoumat ani není jeho práce, tak to je i na otrlého silná káva.
Toto je tedy právo a povinnost?
Je přece na vlastníkovi, aby kontroloval, slyšíte z těch nejmocnějších úst ze všech stran.
Ten spravuje svůj majetek, své peníze a je to jeho právo a povinnost.
To je pravda. Vlastník je a má být kontrolor. Jen není v zájmu nikoho, aby cokoli kontroloval. Vlastník přesto kontroluje. Vynaloží všechnu svou sílu a čas na to, aby splnil to, co je jeho povinností, a bojuje o každý list. Bojuje a přetahuje se se všemi, kteří mu vytýkají, že se málo staral, málo kontroloval, a tak se teď nemůže divit, že to tak vypadá.
Protože když nikdo za celá léta nic nekontroluje, ani se nestará, ochabne i snaha těch, kteří to vlastně mají v popisu práce. A tak se nekontroluje a všichni jsou spokojeni.
Asi je lepší žít v domnění, že je vše v pořádku. Je to přece nejpohodlnější.
Není. Proč? Protože jsou to naše peníze a náš majetek.
Sami vidíte, že když si položíme tuto otázku, vždycky se vrátíme ke stejné odpovědi.
Alibismus v našem státě převažuje.
A co ten Rejstřík? Nebojte, na ten jsme nezapomněli. Jen Rejstřík zapomněl na nás, na svou náplň práce a na skutečnost, že někdo přece jen kontroluje.
Nekontroluješ? Dobře ti tak, pak se nediv.
Kontroluješ? Jsi potížista.
Ale vraťme se k jádru pudla. Rejstřík není detektiv, ale když někdo přece jen začne kontrolovat, vzniká povinnost. Ve své pohodlnosti a snad i dlouhodobé zvyklosti ale Rejstřík mlčí a doufá, že to vyšumí.
Jaké má právo nám odpírat naše právo! Nic nevyšumí, na to vemte jed!
Rejstřík sice není detektivní kancelář, ale nemůže fungovat jen jako podatelna s razítkem.
Nebo snad máte jinou zkušenost než já a mí přátelé?
Zdroj:
Usnesení ze dne 18.3.2026 č. j. 8 Cmo 167/2025, který podepsal Mgr. Jakub Černošek, předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, včetně níže uvedených odkazů použitých v tomto usnesení, má autor článku k dispozici.
Nejvyšší soud, sp. zn. 27 Cdo 3796/2017
Vrchní soud v Praze, sp. zn. 14 Cmo 457/2016
