Článek
Dva roky bojuji se systémem, který se tváří jako právní stát, ale obyčejného člověka dokáže umlít mezi soudy, policií a paragrafy. Má naivní víra ve spravedlnost je pryč. Zůstává jen hořkost. Přesto to nevzdávám.
Takto by se dalo do pár vět shrnout zklamání, které mi přineslo nejen rozhodnutí Krajského soudu v Brně, ale i Vrchního soudu v Olomouci.
O nic lepší to nebylo ani u policie, která měla vyšetřit špatné hospodaření určitých osob ve společenství vlastníků. Měla prošetřit, jak tyto osoby nakládají s finančními prostředky, které jim nepatří, a zda postupují podle zákona a s péčí řádného hospodáře.
S policií jsem rok sváděla boj a snažila se prokázat úmysl, nezákonnost a chyby. Tvrdý boj a neústupnost se nakonec proměnily v nechuť tohoto orgánu vzít mé argumenty vůbec v úvahu. Člověk měl pocit, že i přes jeho nesmírnou snahu předkládat důkazy přímo na zlatém podnose a prokázat úmysl letitou stopou, mu nebylo nic platné.
Předložených listin, které člověk sepsal, by vydalo na docela slušný příběh, včetně absurdit druhé strany, o které opravdu nebyla nouze. Snaha tohoto orgánu zbavit se rok obtěžujícího a neúnavného člověka byla tak velká, že už ani svou nechuť neskrýval. A s pomocí rozhodnutí státních zástupců městských, krajských, vrchních i nejvyšších se mu to podařilo.
Krajské státní zastupitelství dokonce člověka vehementně odkazovalo na civilní soud. Přesto rozhodlo právě ve věci, která mu nenáležela. Nedalo tak prostor soudnímu rozhodnutí, které samo doporučovalo.
Snaha o ukončení věci byla větší než právo kompetentního soudu.
Vzít občanovi právo bez toho, aniž by příslušný soud vynesl rozhodnutí, není úsměvné.
Je to důkaz toho, jak lze s obyčejným člověkem zamést.
Žádost o přezkum nebo stížnost?
Jiná žádost pod jiným paragrafem?
Připomíná to úvodní část filmu „Jak svět přichází o básníky“, ve kterém je malý človíček pod tíhou informací a paragrafů srážen k zemi. Ten se však znovu a znovu zvedá a všechny překážky statečně překonává. A čím složitější překážky jsou, čím vyšší horu musí zdolat, tím větší je jeho odhodlání.
Boj s policií však nevyšel tak úplně naprázdno.
Nakonec i ona musela přiznat, že i když v zásadě nikoho nepotrestá, přesto potvrdila skutečnost, že bylo postupováno chybně a ne zcela podle zákona.
A i když kvůli tomu musela dokonce změnit paragraf, podle kterého nakonec benevolentně rozhodla, bylo to malé vítězství.
Nechtěla jsem nikoho trestat ani zavírat za mříže. Chtěla jsem jen, aby si ostatní sundali klapky z očí. Nešlo o to někoho označit za zloděje, ale zamezit dalšímu pokračování v protiprávních postupech a špatném nakládání s majetkem druhých.
Největší boj, který jsem paralelně s bojem s policií vedla, byl spor se soudy o opatrovníka.
Ustanovit, či neustanovit?
Jak rozhodnout?
Rozhodnutí soudu by nemuselo být tak těžké.
Opak se ale stal pravdou.
A tehdy člověk pochopí, že v tomhle systému nestačí mít jen pravdu.
Tak se raději budeme držet zásady ultima ratio, tedy jako krajní řešení, naznal soud.
Zcela logicky se tedy vkrádá myšlenka:
Není to náhodou proto, že by se člověk domáhající se léta svých práv mohl díky opatrovníkovi konečně svých práv domoci?
Komu by to vadilo?
Kdo má největší zájem mlžit kolem financí a chybných investic?
I když je úkon za opatrovnictví velmi mizerně ohodnocen a žádný rozumný advokát se do této role nehrne, pokud nemusí, přesto funkce opatrovníka, který hájí zájmy paralyzovaného subjektu, existuje a nelze ji popřít.
Ani rozhodnutí o neustanovení opatrovníka nebylo úsměvné.
Ne že bych to nečekala, ale způsob vysvětlení mi vzal doslova dech.
„Jak můžete chtít opatrovníka, když vlastně žádného nepotřebujete?“ ptá se samosoudce Krajského soudu v Brně.
„Žádáte nás o kontrolu správnosti listin zapsaných v obchodním rejstříku?“ ptá se Rejstříkový soud.
„Obraťte se na samosoudce, odkazuje rejstřík občana dál.“
Ten vaše připomínky pod stejnou spisovou značkou řeší. Včetně správnosti listin, které zapsaný úkon potvrzuje. Pokud jste nespokojená a chcete vědět víc, obraťte se tam. Nás už neobtěžujte. My už odpovídat nebudeme."
Super, řekla jsem si.
Veškeré připomínky a požadavky, které směřovaly k uklidnění a ozdravení situace v rámci řešení opatrovníka, se tedy řeší. Včetně správnosti listin, které zapsaný úkon potvrzuje. Oddychla jsem si. Není tedy potřeba podávat další žalobu, i když by byla pořád ještě v zákonné lhůtě.
A čekala.
Přišlo usnesení.
Nejprve se vyjádřil Krajský soud v Brně.
Moment. A kde je vyřešeno to, co měl samosoudce řešit?
Kde je řešení právního úkonu a správnost listin k tomu se vztahující?
Kde je to, co mi výslovně rejstřík písemně potvrdil, že bude samosoudcem řešeno?
Chybí snad list, nebo jsem to snad přehlédla?
Bohužel ani jedno, ani druhé.
Po právní konzultaci tohoto usnesení mi bylo doporučeno obrátit se na Vrchní soud v Olomouci.
„Podejte odvolání. Ten dopis z rejstříku vás chrání,“ utvrzovala mě právnička.
Stalo se.
A znovu komedie. Připadala jsem si spíš jako v divadle než u soudu. Chyběly už jen masky.
„Vy jste nepodala žalobu? Tak to máte smůlu. Protože my řešíme jen opatrovníka. A pokud si myslíte něco jiného…“
Jeden soud vás utvrdí, že váš směr doprava je správný, druhý soud vás pošle doleva a ještě si to nechá zaplatit.
„Podala jste špatnou žalobu, paninko,“ hlásí s úsměvem soudce.
Jakou žalobu? Vždyť jsem podávala žádost. Tak proč mluví o žalobě?
Proč mě vůbec Vrchní soud v Olomouci předvolal?
To se chtěl ujistit, že ani tentokrát nebudu mít právní zastoupení?
„Můžete se dovolat,“ hlásí znovu s úsměvem na tváři. „Máte na to dva měsíce.“
Nejenže dovolání podat můžete, ale musí jít o řešení právní otázky nebo chybně užitého významu judikátu, stálo v usnesení.
A to už není žádná legrace.
Pozor! Co to je tady za judikát?
Vždyť to nedává smysl!
Jak může soud použít judikát, který řešené situaci vůbec neodpovídá?
A tehdy člověk pochopí, že v tomhle systému nestačí mít jen pravdu.
Tak. A teď babo raď.
Protože v právním státě už člověk dávno nehledá spravedlnost. Ale správný formulář a správný paragraf.
A nezávislost.
