Článek
Do práce jsem chodila s nadšením. Bylo mi tam dobře. Snad i dobrá parta (až na pár výjimek). K šití už jsem se nevracela. Nebyla chuť, čas, ani prostor. Měla jsem slušnou výplatu a konečně i volné odpoledne. Jako každá ženská, jsem si konečně mohla dovolit udělat si každý měsíc po výplatě malou radost a koupit si něco pěkného na sebe. Práce v kanceláři to tak nějak vyžadovala. Po deseti letech doma s dětmi, kdy jsem měla ve skříni jen rifle, pár trik a mikiny, to byl fajn „refresh“. Neutrácela jsem tisíce měsíčně, dokázala jsem nakoupit v akcích nebo výprodejích… Zpočátku jsem svou radost sdílela i doma s partnerem, ale po pár nákupech to dopadlo jako před lety s dětským oblečením, které jsem jim kupovala potají a schovávala mezi starší kousky s tím, že už je to doma delší dobu.
Proč ty tajnosti?
Vždy, když si chtěl něco pořídit muž, bylo to v pořádku. Značkové boty, drahá bunda, nový telefon. Vše bylo OK, protože on se potřeboval prezentovat - vždyť přece pracoval s lidmi. Ale když jsem si koupila něco málo já (a klidně za zlomek ceny jeho nákupů), musela jsem pak opět poslouchat otázky:
A není to zbytečné?
Vždyť máš všeho dostatek!
Na co ti to všechno bude…?
Snad se nechceš někomu líbit?!
Chvílemi mi připadalo, že i přesto, že neměl vůbec žádný důvod, začal být mým nástupem do zaměstnání po tolika letech doma s dětmi, podezíravý, snad i žárlivý a vlastně mu začalo vadit i to, že jsem na něm přestala být finančně závislá.
Během obědových pauz jsem poslouchala kolegyně, jak vypráví „příběhy“, co doma zažívají s dětmi i svými polovičkami. Já jen seděla a mlčela. Neměla jsem co vykládat. Nebyly zážitky, sranda, rodinný život, nic.
Vždy, když jsem se snažila doma něco navrhnout, dát příklad, co bychom mohli dělat nebo si i postěžovat, co se mi nelíbí, vždy bylo vše zamítnuto a smeteno se stolu se slovy:
Vždyť je nám přece takhle dobře.
Nic víc nepotřebujeme, děti nejsou náročné a máme jeden druhého.
Pokoušela jsem se namítat, prosadit si svoje, ale neustále jsem poslouchala ten jeho důrazný hlas a nikdy nekončící argumenty a důvody, proč ne! Vlastně jsem žila život někoho jiného a podle někoho jiného. I přes neustálé upozorňování rodiny a okolí, že s tím mám něco dělat, že takhle se žít nedá, jsem začala mít strach říct svůj názor a stáhla se do sebe.
Tím, jak se choval, neustále mě hlídal, kontroloval a ujišťoval, jak je vše zalité sluncem, jak nemáme žádné problémy a že tak, jak je to nastavené, je pro nás to nejlepší, mě čím dál víc izoloval od vlastní rodiny (rodičů a sestry). Potkávali jsme se čím dál míň a postupně ztráceli společná témata k rozhovorům. Začali jsme se odcizovat, občas jsme si vyměnili pár zpráv. Za to manžel denně provolal se svými rodiči tolik času, že by se dal počítat na hodiny. Byla jsem z toho nešťastná, že nejbližší rodinu nezajímám, on jen dokola opakoval, že to spolu zvládneme, nikoho nepotřebujeme, že máme přece jeden druhého a jeho rodiče. A nic nám neschází.
Po vánočním večírku se tak nějak utužili vztahy na pracovišti. Z kolegů se stali kamarádi, z holek důvěrnice… Do práce jsem utíkala (tak jako kdysi k šití). Byl tam klid a pohoda. Čím líp mi bylo v práci, tím horší byla atmosféra doma. Nevysvětlitelné dusno, nervozita, měla jsem (z něj) strach a neustálý pocit, že mě sleduje „Big Brother“. Když to bylo možné, zdržela jsem se v práci, popř. to vzala oklikou pěšky. Čistila jsem si tak hlavu…
Teprve teď se mi začala ozývat „kontrolka“, že to není úplně v pohodě. Že bych se měla těšit domů a ne do práce…
A pak přišel covid! Nikdo nevěděl, co bude, jak se pandemie bude vyvíjet, co to pro nás všechny znamená. Ze dne na den se zavřely školy, obchody, já šila roušky pro celou firmu. Byli jsme tak zavření všichni doma a neuměli společně trávit čas.
Opět jsem se začala schovávat za šicí stroj. Přece jen - bylo to pro dobrou věc. Bylo mi děsně. Nejen z toho, že nikdo nevěděl, co nás čeká, ale hlavně z té izolace, bubliny dusna a neustálé kontroly.
Jak ti to jde?
Kolik toho máš?
Kolik ti toho ještě chybí?
Nechceš si na chvíli odpočinout?
Nechceš nějak pomoct?
Měla bys už skončit, nepřeháněj to.
Z otázek jsem měla osypky a za strojem mi tekly slzy jak hrachy. Byla jsem na dně. Ze všeho. Cítila jsem se jako ve vězení. Začalo mi být už i fyzicky zle. Rozjížděly se mi migrény, bolesti žaludku, neustálá únava a deprese.
Jasně, říkáte si, vždyť se „jen“ stará, tak co bych chtěla? Ale to nebyla z jeho strany péče, to už hraničilo s omezováním, sledováním a neustálým vyžadováním pozornosti. Neměl svůj vlastní koníček, nedokázal se zabavit, tak jen chodil od jednoho k druhému a kontroloval nás. A neustále očekával „full servis“. Jako bych měla najednou čtyři děti. Vyžadoval, aby se mu neustále někdo věnoval, neuměl být ani chvíli sám se sebou. Buď si chtěl zrovna vykládat nebo dívat na televizi, u které nechtěl sedět sám, nebo mi stál za zády při šití, díval se a čekal, až budu mít hotovo. Neudělala jsem nic. Prostě pořád něco. Byla jsem neustále ve střehu, co zase přijde. A kdy.
A když mi občas nebylo dobře a fakt jsem potřebovala vypnout, lehnout si a odpočívat, byl u mě, aby:
- se mě zeptal, jak mi je?
- jak mi může pomoct?
- jestli nemám žízeň nebo hlad?
Díky jeho neustálým otázkám jsem v kuse nenaspala víc jak pár minut…
Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když se situace tak nějak zlepšila a já se vrátila do práce…
