Článek
Měsíce po svatbě plynuly jako voda a naše rodinná situace se stále zhoršovala. Respektive - nejspíš jsem to cítila jen já, protože on byl spokojený a podle jeho slov mezi námi nebyl žádný problém, který by se musel řešit. Vše bylo tak, jak má a jak jsme to přece oba chtěli. Ale já to tak teda nechtěla!
Vždyť manželství (a vztah celkově) není přece jen o tom, že muž ženu vlastní a ta dělá všechno podle něj, k jeho spokojenosti, všechno mu odkývá, nesmí mít na nic svůj názor a nejlépe ani čas pro sebe, své koníčky a kamarády.
Muž přece není majitelem ženy, ale měli by to být parťáci, kteří se na všem dohodnou, umí dělat kompromisy, aby bylo oběma ve vztahu dobře, jeden na druhého se těšili, byli spolu rádi.
Nehádali jsme se. Nešlo to. Pokaždé, když jsem chtěla udělat něco po svém nebo jsem měla na cokoliv jiný pohled, svůj názor, vždy mě udolal svými argumenty, nekonečným přesvědčováním o své pravdě, že podle něj to bude nejlepší. A nakonec stejně o všem rozhodl on.
Neměla jsem šanci se nějak bránit, domluvit se, přesvědčit ho o opaku… V ten okamžik mi položil ruku na rameno a tím svým klidným vemlouvavým a monotónním hlasem vše otočil proti mně. V těchto situacích se moje sebevědomí ztratilo někde v hlubinách a pocit méněcennosti a neschopnosti vyplul na povrch. Nakonec jsem byla za blázna a hysterku, která neví, co chce.
Perfektně to uměl hrát i na své okolí. On byl ten věčně pozitivní, vždy s předstíranou dobrou náladou a nuceným úsměvem. Vše bylo, dle jeho slov, zalité sluncem, protože jakékoliv problémy se v jeho rodině nenosí a tutlají se pod pokličkou. Hlavně, aby okolí nic nevědělo, nevidělo a neslyšelo.
A já? Já chodila do práce nevyspaná, unavená, bez nálady, psychicky na dně a s rozbíhajícími se zdravotními problémy.
Nic mě nebavilo. Veškerá radost ze života vyprchala, situace doma se začala odrážet i v práci. Musela jsem to začít nějak řešit. Díky indiciím o mém životě a přežívání v něm jsem začala sundávat růžové brýle a pomalu se snažila volně nadechnout. Po malých krůčcích.
Když manžel pochopil, že mu začíná „téct do bot“, navrhl ještě schůzku s mediátorem. V hlavě jsem to měla srovnané, takže jsem s tím neměla problém. Bohužel ale paní neodpovídala jeho představám - rozumějte - nepřikyvovala na to, co říkal, nebyla za jedno s jeho názory a pohledem na věc. Snažil se i ji zmanipulovat na svou stranu, ale nedařilo se. Závěrečná zpráva ze sezení byla: „Nemá smysl dále pokračovat, nedohodnou se.“
Odstěhovala jsem se z ložnice do obyváku. Ale nedalo se tak dlouho fungovat. Neustále si chtěl vykládat o tom, že určitě někoho mám, že vztahy nekončí jen tak bez „někoho třetího“. Snažila jsem se mu to vysvětlit. Ale když mi začal skákat do řeči a překrucovat vše, co jsem řekla, vzdala jsem to. Řekla jsem mu, že to nemá smysl. Aby mě tedy aspoň trochu ještě „potýral“, sedával v obyváku dlouho do noci, svítil jako by to bylo zadarmo, abych to s tím spaním na sedačce měla ještě o něco složitější.
Pár týdnů jsem to snášela. Ale čím dál hůř. Nakonec jsem se přestěhovala do pracovny. Můj život se smrsknul na čtyři zdi a dvanáct metrů čtverečních. Jakmile jsem přišla z práce, zalezla jsem tam. Občas tam se mnou trávily čas děti, ale jakmile přišel táta z práce, byly s ním. Nedal jim v podstatě jinou možnost.
Po fiasku u mediátorky jsem neměla důvěru ani k psychologům… Když mi přišel do cesty „kluk“ s podobným osudem, byla to pro mě neskutečná pomoc. Jeden druhému jsme se svěřovali s tím, co nás trápí, čím si procházíme a díky příběhu a pohledu toho druhého mi docházely další a další věci. Jediný rozdíl mezi námi byl v tom, že já už věděla, že takhle přežívat nechci a jen hledám odvahu to všechno úplně ukončit. On se ještě snažil jejich vztah slepit.
