Článek
Téměř ve stejnou dobu jako mi začaly „psychoterapie s Klukem“, začal mi nadbíhat kolega z práce. Neříkám, že mi to nelichotilo, ale…
Párkrát jsme se sešli. Bez větších úmyslů (z mé strany). Já od toho nic nečekala, nic neplánovala, jen jsem chtěla přijít na jiné myšlenky, vyčistit si hlavu, a hlavně nechtěla trávit čas sama a přemýšlet nad tím, co se mi děje. On měl ale asi jiné plány. Všechno už si „lakoval“ v růžových barvách… ale tak nějak v tom vůbec nefigurovaly moje děti. Začala jsem být ostražitější. Až při jednom obědě se mi udělalo špatně! Celá jsem se rozklepala, stáhla do sebe, přestala s ním mluvit. Chtělo se mi křičet a brečet! Proboha, vždyť mám před sebou svého manžela. Jsou oba dva jako přes kopírák. Poprosila jsem o odvoz domů a začala se mu trochu vyhýbat. Byl jak posedlý. Psal, volal, sledoval, čekal… Chtěl pořád dořešit, co se stalo, co se se mnou děje. Já ale neměla sílu.
Nakonec se dočkal. Snažila jsem se mu to vysvětlit, čím si procházím doma, že jeho chování bylo úplně stejné jako to manželovo a že mi ho tím připomněl. Všechno odkýval. Ale když potom promluvil jako bych slyšela manžela. Zase ty argumenty, výčitky, vyvolávání pocitu viny. Chtělo se mi zvracet. Řekla jsem mu, že se chová úplně stejně jako můj muž - majetnicky a povýšeně, a i proto jsem od něj odešla. A co kolega? Začal se jen nuceně hystericky smát.
Konečně jsem měla jasno a ze sebe radost. To, co mi ve vztahu trvalo rozpoznat téměř patnáct let, tady jsem poznala po pár „schůzkách“. Ulevilo se mi. Aspoň trochu. Protože jinak to bylo celé na houby…
Doma jsme najeli na střídavou péči. Nebo - plán byl, ale muž to neustále bojkotoval. Žili jsme odděleně, i když pod jednou střechou. V péči o děti jsme se měli střídat. Kuchyně a obyvák byly společné prostory. Když měl „službu“ v kuchyni a kolem dětí on, klidila jsem se z cesty. Když přišla řada na mě, neustále mě sledoval, stál za zády a měl potřebu radit a pomáhat. Absolutně nerespektoval „střídavku“. Byl tak urputný, vlezlý a neodbytný, že jsem to opět vzdala. Neměla jsem na něj sílu. A ztrácela jsem chuť do života.
Tehdy mě poprvé a naposledy napadly myšlenky na sebevraždu. Ale naštěstí mi opět chyběla odvaha! A také pomyšlení, komu bych tím nejvíce ublížila, mě včas zastavilo. Byl to psychický teror.
Takhle to dál nešlo. Navrhla jsem tedy „normální“ střídavou péči - děti budou doma a střídat se budeme my dva. Ve dnech bez dětí budeme prozatím trávit čas u svých rodičů, než se to celé vyřeší jinak… Tímto způsobem jsme se domluvili i u mediátora, u kterého jsme řešili naši rodinnou situaci.
Děti byly spokojené. Byly ve svém prostředí. Já ale trpěla. Vždy, když jsem se vrátila domů, dávala jsem byt do pořádku. Nešlo jen o úklid a prádlo, ale nějak podezřele najednou začaly „odcházet“ malé spotřebiče… Byt chátral a já se tam přestala cítit jako doma. Nikdo k nám nechodil a ani já k nám nikoho nezvala. Bylo mi z toho smutno. Věděla jsem, že dokud neproběhne rozvod a manžel se neodstěhuje, tak s tím nic nenadělám. Naprosto zbytečné bylo pořizovat cokoliv nového, protože jsem nikdy nevěděla, jestli to další týden nebude opět zničené.
A jednou… při „přesunu“ k rodičům jsem to vzala přes město. Bylo brzy ráno, nikde ani živáčka, jen jeden bezdomovec a spousta holubů. A pak jsem je zahlédla. Tchány. Nejdřív to vypadalo, že kolem sebe jen projdeme. Pozdravila jsem je a chtěla jít dál. Nenechali mě. Začali mi blokovat cestu, vrážet do mě, bít mě, nadávat. Snažila jsem se bránit aspoň fyzickému napadání, protože slovnímu jsem neměla šanci. Nepustili mě ke slovu, „mleli“ si svoje a jen řvali. Myslím, že použili celý slovník vulgarismů. Snažila jsem se být v klidu, vymanit se z jejich přesily, ale nechtěli mě pustit. Nakonec jsem jen prohlásila, že jsem podala žádost o rozvod a jejich syn ať si na poště vyzvedne obálku s pruhem. To jim konečně zavřelo pusu. Byla jsem úplně vyklepaná… Ale ujistilo mě to v mém rozhodnutí, že s touto rodinou už nechci mít nikdy nic společného. Vůbec nic. Ani příjmení.
