Nový začátek

Rozvod trval více jak rok a půl a za tu dobu jsem vystřídala tři právníky. Tak nějak vnitřně mě to táhlo k ženě, že bude mít více empatie, porozumění, ale výběr selhal…

Ta první…
Půl roku a ztráta času. Vyslechla si mě. Nevytvořila si žádnou složku ani poznámky s „mým“ případem. Měla komunikovat s právníkem mého muže, ale dokud jsem ji „nepopostrčila“ já a neustále se jí nepřipomínala, tak s ním sama od sebe vůbec nekomunikovala. Mezitím, co nechala případ tak nějak plynout (asi myslela, že z toho nakonec stejně vycouvám), já zatím lítala po čertech ďáblech a sháněla „důkazy“ o tom, co vše jsem vložila do společného bydlení, co všechno jsem platila, co jsem pořizovala a že jsem se jen tak „nevezla“, protože jsem byla na mateřské a to se, dle slov mého manžela, přece nepočítá.

Z advokátky jsem postupem času začala mít pocit, že se bojí mužova právníka. Po půl roce jsem to vzdala a přešla k jiné…

Ta druhá…
Dostala jsem na ni doporučení. Věřila jsem, že teď už to klapne. Vypadalo to tak. Založila si složku s mým jménem a já jí opět odvykládala svůj příběh. Začalo se to hýbat. Ale…

Nejdřív soud o péči o děti. Než k němu však došlo, řval po mně muž, ať táhnu, kam chci, že v (mém!) bytě zůstane on a že se o děti postará, že je chce do výhradní péče. Nevěřícně jsem na něj zírala.

Snažil se ze mě, před dětmi, udělat psychicky labilní trosku a alkoholičku, která se o ně nebude moci postarat. Vymyslel si, že se doma ztrácí alkohol, a já, že jsem toho příčinou. Já - téměř stoprocentní abstinent.

O výhradní péči se snažil i u soudu, ale ani tam mu to neprošlo. Nebyl nejmenší důvod, abych nemohla o děti pečovat. Přiklepli nám tedy klasickou střídavku - lichý a sudý týden. Ale než k verdiktu vůbec došlo, bylo stání dvakrát odročeno. Bohužel kvůli finančnímu vypořádání, na kterém jsme se nemohli shodnout, jak jinak. Jenomže, když se takový soud odročí, není to otázka týdne nebo dvou, ale čekání na termín zase další dva měsíce.

Blížil se konec roku. Půl roku práce s novou advokátkou, která mi pár týdnů před Vánoci jen tak mimochodem oznámila, že: „S Vašim mužem je to složitější, než jsem myslela, do Vánoc Vás rozvést nestihneme.“ Připadalo mi to jako špatný vtip. Nakonec ještě dodala: „No a od ledna jdu do důchodu, takže jsem Vaši složku předala kolegovi.“
Zůstala jsem stát jak opařená. Proč to prostě nejde jednoduše..?

Do třetice..?
Takže jsem svůj příběh odvykládala potřetí. Na otázku, jestli necukne a jestli se kolegy právníka „z druhé strany“ nebojí, řekl jen: „Ne, proč? Je to výzva. Jdeme do toho.“

Ulevilo se mi. Ale ani tady to nešlo jako po másle. Opět několik odročení. Po každém takovém soudu jsme si s právníkem sedli na lavičku před budovu, venčili jeho psa a on jen kroutil hlavou, že toto ještě nezažil. Nakonec si manžel „vydupal“ stání i se svědky (jeho rodiče, jeho kámoš, o kterém jsem roky ani neslyšela, mí rodiče a kluk). Nevím, čeho tím chtěl docílit, každopádně vztek se nahromadil už i v mých rodičích…

Měla jsem o ně strach. Manželovi tato situace zřejmě dělala dobře, cítil se jako na koni a napínal nás až do poslední chvíle. Pár minut před zahájením stání nám bylo sděleno, že soud proběhne bez svědků. Kdybyste viděli ten jeho pomstychtivý, úlisný, rádoby vítězný úsměv. Měla jsem sto chutí ho shodit ze schodů.

Ani soudkyně mi moc nepřála. Nejspíš „stará škola“. Nelíbilo se jí, že se chci rozvést já, když máme děti. Podle ní by měla rodina zůstat za každou cenu pohromadě. Ta, která by měla být nestranná, mě tam sjela jak malou holku…

Počátkem jara, konečně padl „rozsudek jménem republiky“. Čekala jsem obrovskou úlevu, ale ta nepřišla…

Do konce školního roku jsme se doma dál střídali s ex-manželem. S právníkem jsme podali návrh na vystěhování taktéž do konce června. Můj ex se opět rozhodl všechno protahovat, dělat naschvály a opět nesouhlasil. Zase muselo být po jeho. Chtěl mít na vystěhování ještě celé dva měsíce. To už jsem rázně zakročila. Chtěla jsem, aby měly děti alespoň prázdniny v klidu a dostatek času si zvyknout na novou situaci - že se budou stěhovat/střídat ony. Samozřejmě, že mu to bylo proti srsti a nelíbilo se mu to. Proč by taky ano? Celou dobu, co jsme se u dětí střídali my, nepřispíval ani korunou na domácnost, nájem, náklady na bydlení. Žil si jako pán na zámku zcela zadarmo a jen si škudlil svoje korunky na účtech. Prý si tak rychle nenajde a nezařídí bydlení. Ano, opět jsem pro klid ustoupila a dala mu poslední termín - do konce července. Nerad, ale souhlasil.

K pěknému finančnímu vyrovnání si mohl „přibalit“ i vybavení obyváku a ložnice. Chtěla jsem, ať u něj děti mají něco, co znají… Pořád nic nechtěl, že nemá velký byt, že se mu to tam nevejde…

A pak jsem se konečně, na začátku prázdnin, vrátila domů s tím, že těch pár týdnu do konce července, co nám zbývaly, už nějak doklepu… Odemkla jsem dveře a udělalo se mi zle. Veškeré jeho věci byly pryč, včetně kompletní ložnice (moje oblečení bylo na hromádkách podél zdí) a celého obyváku. „Ty bláho,“ říkala jsem si! On si fakt vzal všechno - do poslední poličky, rámečku, serepetičky… Byt vypadal jako po nájezdu zlodějů.

První, co jsem udělala, byla výměna hlavních dveří s bezpečnostním zámkem. Pro jistotu. Teprve pak se mi ulevilo, já se nadechla, porozhlédla se po poloprázdném bytě a konečně čekala na nový začátek.