Hlavní obsah
Láska, sex a vztahy

Nevěsta na útěku se nekoná. Bohužel

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: www.pixabay.com

Posledních devět měsíců svobody. Dost dlouhá doba na všechno… Jen já těm „indiciím“ nerozuměla…

Článek

Devět měsíců.
Posledních devět měsíců svobody, plánování, nákupů…

Vysnila jsem si malou svatbu, kde bude uvolněná atmosféra a s ní bude ladit i prostředí a oblečení všech svatebčanů. Páni nebudou muset mít sako a nevěsta přijde v teniskách a riflové bundě… Roky předtím jsem si ukládala inspirace na Pinterestu. Vždy jsem se s tím svěřila muži a ten bez většího zájmu odkýval všechno. Protože pořád o nic nešlo.

Foto: www.pixabay.com

Po tom, co jsem vyhořela a z šití se stal nepřítel, zůstal mi jako jediný příjem rodičovský příspěvek - 3.000 Kč. Životopisy jsem měla rozeslané, na pohovory jsem chodila a nakonec jedna práce vyšla… Měla jsem nastoupit přesně dva měsíce před Dnem D… Do té doby jsem ale lepila výdaje na svatbu, jak se dalo.

Chtěla jsem se vdávat v přírodě, na kopci, ale zrovna ten, který jsem vybrala, patřil už do jiného kraje a vyřídit „povolení“ bylo docela komplikované. Změnili jsme tedy místo na útulnou stylovou hospůdku téměř v centru města, kde nás mohli oddat a mohl proběhnout i oběd.

Datum jsem vybírala dlouho. Chtěla jsem, aby mělo nějaký skrytý význam, smysl, dobře se pamatovalo a hlavně aby byla jakž takž jistota dobrého počasí. Předvybrané termíny jsem předložila svému nastávajícímu. Bylo na něm vidět, že je kapku nervózní, že to fakt myslím vážně, ale nakonec jsme se dohodli.
Na matriku jsem skočila při chvilce sama. Stejně jako jsem sama zařizovala svatební oznámení, které jsme rodině a blízkým chtěli nadělit na Vánoce, prstýnky, kytici i dort. A také všechno sama zaplatila. Nevím a marně přemýšlím, kde v té době byla má pověstná kontrolka, která mě vždy upozornila, že není něco v pořádku..?

Foto: www.pixabay.com

„Můj muž“ se vlastně nestaral vůbec o nic. Vždy jsem mu řekla, v čem je posun a on jen pokrčil rameny. Svatební šaty jsem si koupila (krátké, krajkové, v barvě champagne a doladila je královsky modrou - to byla barva našeho dne - stuhou), holkám stejně modré šaty až na zem, synkovi košili s motýlkem. Děti vypadaly božsky. Ženich si koupil boty, kalhoty a košili, o které se mi zdálo, jsem sehnala na internetu.

„Střevíčky“ jsem si našla přesně podle mých představ - nízké perleťové „konversky“. Měla jsem z nich neskutečnou radost. Vše se pomalu začalo rýsovat…
A pak přišel první zádrhel - nastávajícímu se vůbec nezamlouvalo to, že bych měla mít tenisky. Snažila jsem se ho přesvědčit, ukázat mu spousty fotek z netu, že na tom není nic zlého. Nehnula jsem s ním. Zase ty argumenty! Tenisky byly to jediné z celé přípravy svatby, které ho zajímaly. Asi abych hlavně jemu neudělala ostudu.
Znova jsem brouzdala na internetu a hledala. Když už teda nemůžou být moje vysněné, tak budou alespoň modré…

Foto: www.pixabay.com

Pod stromečkem našli všichni oznámení a pozvánku ke svatebnímu stolu. Čekala jsem nadšení a radost, ale nepřicházely. Mí rodiče i ségra se švagrem vypadali rozpačitě a na „druhé“ straně..? Zase ty kecy - Proč? A vy musíte? Je to nutné? Po tolika letech - není to už zbytečné?
Bylo mi z toho smutno a úzko. Ale říkala jsem si, že to prostě lépe nedokážou přijmout. Nedocházelo mi, že už toto je vlastně špatně. Možná jsem si to spíš stále nechtěla připustit. K tomu všemu mě rozčilovaly jejich odpovědi na otázky, zda už mají vyřešené, v čem půjdou… „Tchán“ neustále tvrdil, že si vezme svůj svatební oblek (více jak čtyřicet let starý) a „tchyně“, že si najde též nějakou halenku. Měla jsem vztek! Fakt jo. Až týden! před svatbou nám ukázali své „outfity“. Do té doby jsem trnula, jestli tam vůbec přijdou.

Den D.
Žádná velkolepá „příprava nevěsty“ se nekonala. Ráno jsem si zašla ke kadeřnici, která mě učesala a namalovala, pak jsem jen přešla na místo konání, kde na mě čekala nejlepší kamarádka coby psychická podpora.
Pár desítek minut před „akcí“ mi spolu se sestrou pomohla do šatů a…

Foto: www.pixabay.com

Ve mně se to všechno sevřelo. Nemohla jsem dýchat, byla jsem děsně nervózní. Ale ne tak, jak by nejspíš měla nevěsta být. V hlavě mi neustále problikával můj dosavadní život. Necítila jsem štěstí ale strach. Strach, že do smrti ze mě bude „puťka domácí“ bez vlastního názoru. Chtěla jsem couvnout, všechno zrušit, utéct. Ale nemohla jsem. Vždyť tam na mě čekají. Přišli kvůli nám. Chtělo se mi brečet. Takhle jsem to nechtěla. Kontrolka neustále blikala a upozorňovala, že toto přece nejsem já, že je to celé špatně a ta svatba je jeden velký omyl. Neposlouchala jsem ji. Nebo jsem spíš měla strach jí dát za pravdu. Nakonec jsem vyměkla, sešla ze schodů a se strachem a bez jakékoliv radosti nepřesvědčivě řekla: „Ano.“

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám