Článek
Myslela jsem, že po posledním soudu už bude konečně klid. Rozsudek byl jasný a tchyně odešla s prázdnou. Jenže jsem netušila, že tahle kapitola ještě zdaleka neskončila.
Když tchyně zjistila, že u soudu neuspěla, rozhodla se udeřit jinou cestou. Obrátila se na sociálku. Vymyslela si příběh o tom, jak je moje dítě zanedbávané, jak prý nemá co jíst a jak žije v nevyhovujících podmínkách.
Ten den, kdy mi zazvonil telefon, si pamatuju dodnes. „Dobrý den, jsme z OSPODu, potřebujeme s vámi mluvit, byl na vás podán podnět.“ Zůstala jsem stát v kuchyni, úplně mi ztuhla krev v žilách. Byla jsem paralyzovaná. Podnět? Proti mně? A hned mi bylo jasné, kdo za tím stojí.
Najednou se přede mnou otevřela noční můra. Představa, že někdo cizí přijde do mého bytu, bude procházet skříně, dívat se do lednice, hodnotit, jak žiju se svým dítětem. Přitom já se snažím dát mu to nejlepší, co můžu.
Když pracovnice přišla, byla jsem nervózní, ale pevně jsem si řekla, že se nedám. Ukázala jsem jí pokojíček barevné hračky, vyprané oblečení, postýlku s čistým povlečením. Lednice byla plná jídla, všechno v pořádku. Viděla i fotky, jak trávíme čas venku, na hřišti, v kroužcích.
Pracovnice mi nakonec řekla, že je jasně vidět, že o dítě pečuji s láskou a že se nemám čeho bát. Přesto mě celá situace bolela. Protože ačkoliv všechno dopadlo dobře, uvědomila jsem si, že tchyně se nezastaví před ničím. Že je schopná vymyslet lži a ohrozit klid mé rodiny, jen aby dosáhla svého.
Po jejím odchodu jsem seděla na gauči a brečela. Tentokrát to nebyly slzy strachu, ale bezmoci. Nechápala jsem, jak může vlastní babička udělat něco tak krutého.
Ale jedno vím jistě nikdy nedovolím, aby mi někdo vzal moje dítě. Boj možná pokračuje, ale já jsem připravená. Protože pro mámu je její dítě vždycky na prvním místě. A žádná tchyně na tom nic nezmění.
