Článek
Myslela jsem si, že horší už to být nemůže. Po soudech, hádkách a zničeném domě jsem chtěla jedinou věc klid. A ten mi přinesl náš syn. Narození miminka bylo jako nový začátek, světlo po dlouhé tmě. Jenže netrvalo dlouho a do mého nejšťastnějšího období se znovu vplížil strach.
Moje tchyně, žena, která nás hnala po soudech a dělala všechno pro to, aby nám zničila domov, najednou projevila zájem o naše dítě. Nešlo ale jen o „vídání“. Její slova byla jasná, že by se o něj měla starat, že jí vlastně patří stejně jako nám, a že by jí ho měl syn „dávat častěji“.
Nejdřív jsem tomu nevěřila. Myslela jsem, že přeháním, že to jen špatně chápu. Ale pak začala mluvit nahlas před lidmi. Že prý ona by ho vychovala líp. Že ona ví, co dítě potřebuje. A že my jsme ji o vnouče připravili neprávem.
Byl to mrazivý pocit. Jako by chtěla vzít to jediné, co nám po tom všem zůstalo čisté a nevinné naše dítě. V hlavě se mi rozjela panika: co když to myslí vážně? co když půjde k soudu znovu? co když se nás pokusí připravit o syna stejně, jako se nás snažila připravit o dům?
Partner se mě snažil uklidnit, že to jsou jen řeči, že šance, aby uspěla, je nulová. Ale každá máma mi rozumí jen představa, že by vám někdo chtěl vzít dítě, je jako noční můra. Dlouho jsem nespala, budila se s pláčem a držela malého pevně v náručí.
A tehdy jsem si uvědomila jedno, že tohle je hranice, za kterou už nejde couvnout. Že se dá odpustit spousta věcí spory o majetek, hádky, urážky. Ale pokud někdo vztáhne ruku na vaše dítě, byť jen slovem, stává se z něj cizí člověk.
Od té chvíle jsem přestala hledat cestu zpátky. Protože rodina není ten, kdo vás ohrožuje. Rodina je ten, kdo vás chrání. A já vím, že svoje dítě ochráním za každou cenu. ❤️
