Článek
Když jsme konečně našli nový dům, cítila jsem obrovskou úlevu. Měli jsme pocit, že jsme to nejhorší už přežili. Soud s tchyní, stěhování, zničený byt, nekonečné opravy, to všechno bylo za námi. Začínali jsme znovu, v novém domově, s čistým štítem. Myslela jsem si, že teď už konečně přijde klid.
Jenže jsem se mýlila.
Jednoho dne přišla zpráva, která nám vyrazila dech. Moje tchyně podala znovu žalobu. Tentokrát chtěla peníze z prodeje domu, který partner zdědil po svém dědovi. Ano, toho domu, kvůli kterému jsme si už prožili peklo a kvůli kterému se rodina rozdělila napůl.
Bylo to, jako by nám někdo podrazil nohy ve chvíli, kdy jsme se konečně postavili zpátky. Partner to nesl těžce. Ne proto, že by nevěřil, že zase vyhrajeme, soudy už jsme měli za sebou a věděli jsme, jaká je pravda. Ale proto, že znovu musel čelit vlastní mámě, tentokrát ještě tvrději.
Okolí na to reagovalo stejně jako poprvé. Lidi jen nevěřícně kroutili hlavou. „Tohle už není normální,“ říkali. A já věděla, že mají pravdu. Jenže slyšet to od ostatních byla jen malá útěcha. My jsme to totiž museli znovu prožívat na vlastní kůži.
Čekali jsme, že po prvním soudu přijde aspoň ticho. Ale místo toho se rozjela další bitva. A já jsem si uvědomila jednu věc, někdy člověk bojuje s cizími lidmi o majetek, a to je těžké. Ale když bojuje se svou vlastní mámou? To je bolest, kterou nepochopí nikdo, kdo ji nezažil.
A tak začala další kapitola našeho příběhu. Mysleli jsme, že už bude klid. Jenže místo toho přišla další žaloba.
