Článek
Ráno začíná dřív, než bych chtěla. Malý se v noci několikrát budil a sotva zavřu oči, slyším první kroky z pokojíčku. „Mami?“ ozve se a den se rozběhne.
Káva nestíhá vystydnout, protože ji mezi kojením, oblékáním a uklízením prostě nemám kdy dopít. Snídaně dětí je obvykle rychlejší než moje oni mlaskají, já často dojídám zbytky, protože není čas si sednout.
Dopoledne se střídá hraní, křik, smích i pláč. V jednu chvíli se směju, jak si děti vymýšlí vlastní písničky, a za chvíli už se snažím utišit křik, protože hračky „musí“ patřit oběma zároveň.
Pak přijde oběd. Vaření je pro mě kapitola sama o sobě - chci, aby jedli zdravě, ale zároveň rychle a bez zbytečných složitostí. Někdy to vyjde, jindy skončím u toho, že „hlavně ať se nají“.
Odpoledne se snažím mít chvilku i pro sebe. Aspoň deset minut na dech, na myšlenky, na to podívat se z okna a připomenout si, že jsem pořád i já, nejen máma.
Večer bývá největší zkouškou trpělivosti. Děti jsou unavené, já taky, a všechno se zdá dvakrát náročnější. Ukládání ke spánku se mění v malý maraton pohádka, pití, ještě jedna pusa, ještě jednou přikrýt… a pak konečně ticho.
Někdy mám pocit, že nic nestíhám. Že jsem unavená víc, než je zdrávo. Ale pak se podívám na spící děti a vím, že tohle je moje cesta. Že i když to není jednoduché, stojí to za to.
Nejsem dokonalá máma. Ale jsem jejich máma. A to je, myslím, dost.
