Článek
Místo abychom se stali týmem, který drží spolu kvůli dítěti, stal se z něj člověk, který mi dělá problémy, kde jen může.
Mám pocit, že každá moje snaha skončí u jeho „ne“. Chci, aby dcera chodila do školky blíž k domovu, kde má kamarády, kde tráví čas venku a je spokojená. Odpověď? „Ne, nebudeš rozhodovat sama.“ Jako by nešlo o dítě, ale o to, kdo vyhraje.
Když se blížila svatba mých rodičů, těšila jsem se, že to pro naši rodinu bude krásný den. Chtěla jsem, aby tam dcera byla se mnou. Jenže místo radosti jsem řešila hádky, vyhrožování a zbytečné komplikace. Rodinná událost, která měla být o lásce, se stala dalším bojištěm.
A tohle se táhne pořád. Malé věci, které by se daly vyřešit jednou zprávou, se mění ve dny napětí. Připadám si, jako bych žila ve vleklém konfliktu, ze kterého není úniku. A nejvíc mě bolí, že uprostřed toho všeho stojí naše dcera. Ona je ta, kdo se ptá, proč se nemůže vidět s kamarády ze školky. Ona je ta, kdo slyší tón hlasu, když se bavíme. Ona je ta, která cítí, že něco není v pořádku.
Říká se, že dítě je polovina mámy a polovina táty. Jenže jak má vyrůstat v klidu, když táta místo spolupráce hledá cestu, jak mi to ztížit?
Někdy mám chuť zakřičet: Proč to děláš? Proč nedokážeš odložit naše spory a myslet na ni? Ale místo křiku se snažím držet klid. Protože ona potřebuje stabilitu, ne další hádky.
Naučila jsem se, že bývalý partner se možná nikdy nezmění. Ale já můžu. Můžu být ta, co netahá dítě do svých emocí. Ta, co dokáže i v téhle válce vytvořit domov, kde vládne láska, ne napětí.
Je to těžké. Někdy se cítím vyčerpaná a bezmocná. Ale pak se na mě dcera podívá svýma očima a já vím, že pro ni musím být silná. Protože na konci dne nejde o mě ani o něj. Jde o ni.
