Článek
Když se řekne „máma“, většina lidí si představí úsměv, péči, klid a jistotu. Ale málokdo ví, že i mámy mají chvíle, kdy se uvnitř všechno třese. Úzkost si nevybírá. Přijde nečekaně při uspávání, při vaření, někdy uprostřed noci.
Je to jako svírání na hrudi, jako kdyby se nedalo nadechnout. Hlava jede na plné obrátky a maluje ty nejhorší scénáře. „Co když jsem nemocná? Co když se něco stane? Co když to nezvládnu?“ Tyhle myšlenky jsou jako nekonečná smyčka, která se těžko zastavuje.
Když se mi narodily děti, úzkosti zesílily. Najednou jsem cítila obrovskou odpovědnost. Každý jejich nádech, každý pláč ve mně vyvolal strach, jestli dělám všechno správně. Jestli jsem dost dobrá máma.
Jenže o tom se moc nemluví. Mámy často mlčí, protože nechtějí působit slabě. Protože slyší věty jako „musíš být silná“ nebo „hlavně se nestresuj“. Ale úzkost není slabost. Je to nemoc duše, která si zaslouží pozornost stejně jako zlomená noha.
Naučila jsem se, že je v pořádku říct „bojím se“. Že je v pořádku dýchat zhluboka, zavřít oči a dát si pět minut pro sebe. Že není ostuda hledat pomoc, když už to nejde zvládnout sama.
Úzkosti mě učí žít jinak. Zastavit se. Všímat si maličkostí. Být vděčná za obyčejný den bez slz a strachu. A hlavně – mluvit o tom. Protože každá máma, která se někdy budila v noci se sevřeným srdcem, potřebuje vědět, že v tom není sama.
Co mi pomáhá?
Dechové cvičení: zavřu oči a soustředím se jen na dech. Nádech na čtyři doby, zadržet na dvě, výdech na šest. Opakuju, dokud cítím, že se tělo pomalu uklidňuje.
Vizualizace: představuju si klidné místo. Louku, moře, cokoliv, co ve mně vyvolává mír. Zavřu oči a snažím se vnímat každý detail barvy, zvuky, vůni.
Hudba / podcast: pustím si klidnou hudbu nebo hlas, který mě provází a rozptyluje. Pomáhá mi, že nejsem v té chvíli „sama se sebou“.
Teplý čaj nebo sprcha: maličkosti, které navodí pocit bezpečí. Jako kdybych tím tělu řekla: „Jsi v klidu, nic se neděje.“
Sdílení: napsat zprávu kamarádce, partnerovi, nebo si to vypsat na papír. Nenechat to dusit uvnitř.
Připomenutí reality: říkám si nahlas: „Jsem tady. Nic se neděje. Je to jen úzkost, která odezní.“
Zvládneš to!
