Článek
Rozvod mě poznamenal víc, než jsem si připouštěla. Navenek jsem působila jako silná máma, která všechno zvládne, která jede dál. Ale uvnitř jsem byla plná strachu. Nedůvěry. Bolesti z toho, že něco, do čeho jsem vložila celé srdce, se rozpadlo.
Když přišel nový muž, moje první reakce nebyla radost. Byla to otázka: „Můžu mu věřit?“
Každé slovo jsem analyzovala. Každý jeho krok porovnávala s minulostí. A zároveň jsem cítila, jak moc toužím po tom, aby to vyšlo. Jenže dát důvěru po zradě a zklamání je jako učit se znovu chodit; bolí to a bojíš se, že znovu upadneš.
S dětmi je to ještě složitější. Už nejde jen o mě. Otevírám mu dveře do svého života, kde nejsou jen moje touhy, ale i malé duše, které potřebují bezpečí. A já jsem ta, kdo rozhoduje, koho k nim pustí blíž.
Nový vztah po rozvodu je jiný. Už v něm není ta naivní jistota, že všechno bude růžové. Je v něm opatrnost, ale i větší hloubka. Protože když se rozhodnu věřit, není to samozřejmost je to volba. A je to odvaha.
A tak se učím znovu. Učím se přijímat lásku, aniž bych se pořád ohlížela zpět. Učím se věřit, že i když minulost bolela, budoucnost může být jiná. A že někdy, když člověk najde sílu otevřít srdce znovu, dostane příležitost psát úplně nový příběh.
