Článek
Říká se, že sňatkem si bereš nejen partnera, ale i jeho rodinu. Já si tohle klišé vždycky brala s nadhledem až do chvíle, kdy se mi začalo plnit do posledního písmenka.
Bydleli jsme ve starém domě, který partner zdědil po svém dědovi. Pro něj to bylo místo plné vzpomínek, pro mě nová etapa. Jenže nebyli jsme v tom domě úplně sami. Moje tchyně tam jezdila občas jako na chatu, párkrát do měsíce si přijela odpočinout. Zpočátku mi to nepřišlo zvláštní, ale postupně jsem cítila, že nám to začíná komplikovat život. Čím víc jsme tam žili jako rodina, tím víc se nám snažila podkopávat nohy.
Zlom přišel, když jsme čekali dítě. Chtěli jsme s partnerem prohodit bytové jednotky, aby nám vyhovovalo bydlení pro miminko. Jenže tchyně kategoricky odmítla. Bylo to pro nás velké zklamání, protože jsme doufali v trochu podpory. Partner jí tehdy řekl, že jestli nebude souhlasit, dům prodá. A dal jí měsíc na vystěhování.
A ona? Vystěhovala se. Jenže to nebyl konec. Podala na nás žalobu. Najednou jsme se místo těšení na miminko ocitli ve vleklém soudním sporu. Celý rok jsme se táhli po soudech. Stres, hádky, bezesné noci… přesně to, co si žádný vztah, natož mladá rodina, nepřeje.
Nakonec nám soud dal za pravdu. Vyhráli jsme. Jenže ta zkušenost v nás obou něco zanechala. Nešlo jen o dům. Šlo o to, že vlastní máma dokázala jít proti vlastnímu synovi a tím i proti nám jako rodině.
A co jsem si z toho odnesla? Že vztah se tchyní může být buď požehnáním, nebo skutečným prokletím. A že nejdůležitější je, abyste stáli s partnerem při sobě. Protože když jste tým, vydržíte i bouře, které by jinak vztah zničily. Rodina začíná u vás dvou a nikdo by mezi vás neměl vstoupit.
