Článek
Seděla jsem u nich v kuchyni a čekala, až se přivezou děti ze školy. Na lince se válela otevřená krabice polotovarů, některé už načaté, některé s prošlou lhůtou. Když kluci vběhli dovnitř, rovnou mířili k mikrovlnce. Řekli mi, že si dají „to, co vždycky“.
Pozorovala jsem je, jak překládají plastové misky na talíře a čekají na pípnutí. Nebylo to první ani druhé setkání s touto rutinou. Překvapilo mě ale, že pro ně je to normální. Ne protest, ne touha po něčem jiném.
Co jsem řekla a co to spustilo
Jednou jsem se odvážila a zeptala se snachy, jestli jim nemůže uvařit něco jednoduchého. Těstoviny, polévku, cokoliv, co nebude z mrazáku. Podívala se na mě a bez zaváhání řekla: „Já na to nemám čas. A jim to chutná.“
V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o čas, ale o návyk. Nechtěla jsem vyvolat hádku, tak jsem jen přikývla. Později jsem nabídla, že můžu uvařit já, když přijdu na hlídání. Souhlasila, ale bez zájmu. Jako by to celé bylo jen nepodstatné.
Malé kroky, které nikdo nevidí
Začala jsem přicházet dřív a nosila jsem jídlo v krabičkách. Klukům chutnalo, ptali se, kdy zas něco přinesu. Jednou se mě dokonce zeptali, jestli by se to dalo dělat častěji. Nebyly to žádné složitosti, jen obyčejné věci: kuřecí maso, rizoto, brambory na loupačku.
Snacha ale postupně začala působit podrážděně. Ne otevřeně, spíš tak potichu, že člověk musí být pozorný. Všimla jsem si, jak si odkládá moje krabičky stranou, jak řekne jen zdvořilé „díky“ a víc nic. Děti pochválila jen tehdy, když si samy udělaly instantní jídlo. To mě zaskočilo víc než samotné polotovary.
Kdy se to zlomilo
Jedno odpoledne jsem je hlídala déle a rozhodla jsem se jim uvařit oběd ze surovin, které byly doma. Když snacha přišla, kluci nadšeně vyprávěli, co jsme měli, a ukazovali, jak pomáhali. Snacha jen tiše prohlédla prázdné sáčky po zelenině, které jsem nechala v koši. Pak se mě zeptala, proč jsem to udělala bez ní. Nepříjemným tónem, ale nijak dramaticky.
Nebyla jsem na ni naštvaná, ale uvědomila jsem si, že mi vlastně nechce, abych do toho zasahovala. Neřeší, že dětem chybí pestrost jídla. Vadí jí, že narušuju její způsob fungování. A ten je pro ni jednodušší.
Co dělám teď
Když jdu k nim, nosím jídlo jen občas. Nechci mezi ně stavět neviditelnou zeď. S kluky si povídám, ukazuju jim, jak si udělat jednoduché věci sami. Třeba vajíčka nebo salát. Nesnažím se už změnit jejich domácnost, jen jim nabídnout něco, z čeho můžou jednou vycházet.
Syn mi jednou po telefonu řekl, že je to u nich teď napjaté. Nechtěl mi nic vyčítat, jen mě poprosil, ať jim dávám prostor. Vzala jsem to vážně. Někdy je lepší stát kousek stranou a počkat, až si věci sednou.
Nečekám, že se všechno obrátí. Ale když mě kluci poprosí o recept, nebo přinesou misku, kterou si chtějí naplnit mým jídlem, mám pocit, že to má smysl. Ne hlasitý, ne viditelný, ale tichý. Takový, který se nevnucuje, jen trpělivě zůstává.
