Článek
Seděli jsme u stolu. Venku byl běžný všední den, ale doma bylo nezvykle ticho. Anna posouvala lžičkou po okraji hrnku. Věděl jsem, že něco přijde, protože takhle mlčela pokaždé, když si v hlavě skládala věty. Když pak řekla „jsi moc hodný“, jen jsem přikývl. Vstal jsem, abych odnesl její talíř, a ona mě zastavila rukou. Nešlo o žádnou dramatičnost. Jen klidné oznámení, že dál to nejde. Její kabelka už stála připravená u dveří.
Ten den jsem skoro s nikým nemluvil. V práci jsem odpovídal krátce a věcně, doma jsem jen zapnul světlo v kuchyni a sedl si ke stolu, kde ještě ležela ta lžička od rána. Nebylo to o tom, že bych něco nechápal. Ta věta se mi vracela v hlavě, protože jsem ji už dvakrát slyšel.
Vzorce, co se opakují
Před Annou tu byla Petra. Tehdy mi řekla něco podobného. Že prý má pocit, že se mnou nic nemusí řešit, protože to vyřeším za ni. Že se neumí opřít o někoho, kdo jí nechce být překážkou. Nechápal jsem to. Když jsem nabízel pomoc, myslel jsem to dobře. Když jsem řekl „jak chceš“, myslel jsem, že jí nechávám prostor.
Ještě dřív byla Klára. U ní jsem slyšel, že vedle mě ztrácí tah. Prý jsem příliš ustupoval. Tehdy jsem se tomu zasmál. Bral jsem to jako výmluvu. Ale ta shoda mě pak začala tížit. Tři různé ženy, tři podobné věty.
Malé momenty
Přemýšlel jsem, kdy se to vždycky začalo lámat. Nebyly to velké události. Spíš drobnosti, které jsem přešel, protože jsem si myslel, že tak je to správně. Když Anna říkala, že jí vadí večerní porady v práci, navrhl jsem, že pro ni přijedu. Ona ale jen potřásla hlavou, že přece není dítě. Když Petra chtěla nový byt, řekl jsem, že ho najdu. Jenže ona ode mě čekala nejdřív otázku, jestli tam vlastně chceme žít oba.
Možná jsem si zvykl být ten, kdo tlumí hrany. Snažil jsem se vyhnout zbytečným konfliktům. Měl jsem pocit, že klidem se dá udržet všechno, jenže klid nakonec ztěžkl a stal se prázdnem.
Rozhovor s kamarádem
Jednou jsme seděli s Markem na lavičce u řeky. Vyprávěl jsem mu to bez dramat, jen tak mezi řečí. On se na mě podíval stranou, jako by zvažoval, jestli něco říct. Nakonec prohodil: „Možná nechtějí hodnýho. Možná chtějí někoho, kdo se s nimi pohádá.“
Nijak jsem mu neodpověděl. Vzal jsem to jako poznámku, ne jako radu. Ale běželo mi to hlavou celý večer. Kdy jsem naposledy řekl, co skutečně chci já, ne co je pro druhého pohodlné? Odpověď byla nepříjemně krátká. Nechci ze sebe dělat někoho, kdo teď prohlédl. Pořád nevím, jak moc mám tlačit a kdy ustoupit. Jen vím, že označení moc hodný není úplně o dobrotě. Je to někdy spíš o vyhýbání. O tom, že radši ustoupím, než abych riskoval spor.
Nedávno jsem se přistihl, že uvažuju jinak. Ne o tom, jak být méně hodný, ale jak být víc přítomný. Když se s někým bavím, už neříkám jen „jak chceš“. Zkouším říct i svoje. Není to žádný převrat. Jen malá změna, která dává trochu víc vzduchu.
Možná nejde o to být míň hodný, ale být opravdový i ve chvílích, kdy to není tak pohodlné. Pokud to jednou někomu bude stačit, dobře. A pokud ne, aspoň nebudu odcházet od stolu s pocitem, že jsem neřekl nic.
