Článek
Stávala jsem v předsíni a poslouchala tlumené kroky za dveřmi. Bylo po desáté večer a Petr znovu odešel s neurčitou poznámkou, že si potřebuje vyčistit hlavu. Všechno to začalo nenápadně: kratší odpovědi, náhlé schůzky a jeho pohled, který se mi vyhýbal. Když jsem se ho jednou zeptala, jestli se něco děje, jen si stáhl batoh na rameno a řekl: „Nechci to teď řešit.“
V práci jsem pak celé dny mlčela, protože jsem nevěděla, jak dát dohromady cokoliv jiného než obavy. Večer jsem kontrolovala, jestli nechal otevřené zprávy, ale nic zvláštního jsem nenašla. A právě to mě znervózňovalo víc než cokoliv jiného.
Nečekaná stopa
Jednou jsem se vracela domů dřív. V obýváku na stole ležela složka s dokumenty. Neumím popsat proč, ale posadila jsem se a otevřela ji. Nebyly tam žádné jízdenky, žádné lístky do kina pro dva ani hotelové rezervace. Jen úhledně seřazené výsledky z vyšetření a doporučení od odborníka.
Byly tam paragrafy, které jsem si musela číst znovu, abych jim uvěřila. Petr poslední tři měsíce docházel na terapie závislosti, o které jsem neměla ani tušení. Nešlo o drogy ani alkohol. Šlo o online sázení.
Seděla jsem nad papíry dlouho. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že jsem si toho nevšimla. Měla jsem před očima jen jeho poslední týdny, kdy unikal ven, aby měl klid na vlastní boj.
Rozhovor, který jsme si odkládali
Ten večer přišel domů brzy. Seděla jsem v kuchyni a složka ležela na stole mezi námi. Položil klíče vedle dřezu a ztuhl.
„Našla jsem to,“ řekla jsem tiše.
Po dlouhé chvíli ke mně přisedl a položil ruce na stůl, jako by se potřeboval něčeho držet. Vyprávěl mi, jak ho hra přitahovala večer co večer, jak mu pomáhala vypnout po práci a jak postupně ztratil kontrolu. Nešlo o obrovské sumy, ale o rytmus, kterému přestal rozumět.
Přiznal, že se styděl. Že se mnou nechtěl mluvit, aby nezklamal. A že se bál, že když mi to řekne, budu ho mít za někoho, kdo nedokáže udržet pevnou půdu pod nohama.
Poslouchala jsem ho bez přerušení. Ne proto, že bych byla klidná, ale protože se mi v hlavě rozpadala všechna přesvědčení z posledních měsíců. Místo žárlivosti jsem držela před sebou obyčejný lidský strach, který se snažil skrýt.
Co následovalo
Další týdny byly jiné, i když ne jednodušší. Petr mě začal brát s sebou na pár setkání, kde bylo vidět, že někteří lidé vedli mnohem těžší bitvy. U nás doma se změnilo to, že jsme spolu začali mluvit dřív, než se věci stihly vyhrotit.
Občas jsme se pohádali. Někdy jsem mu vyčetla, že mi nic neřekl. Jindy on mně, že jsem ho podezírala z úplně jiné věci. Ale rozhovory už nekončily zabouchnutými dveřmi.
Petr se držel svého programu a já se snažila nepřehánět kontrolu, i když mě to často lákalo. Po půl roce jsme šli společně na procházku kolem řeky. Petr mluvil o tom, že má za sebou první období bez relapsu a že se učí zpomalovat. Nevnímala jsem to jako velké vítězství, ale jako malou změnu, která se musí opakovat každý den. Když jsme stáli u zábradlí, řekl mi: „Mrzí mě, že jsem tě do toho vtáhl.“
Odpověděla jsem mu jen, že v tom nejsme sami. Ne proto, že bychom měli všechno vyřešené, ale protože jsme se přestali bát pravdy, i když byla těžší než moje původní podezření.
Něco v té chvíli působilo tiše správně. Ne definitivně, ne jako uzavřený příběh. Spíš jako možnost, o kterou se dá opřít a která nezmizí hned po prvním zakolísání.
