Článek
Seděla jsem v kuchyni a snažila se dopsat práci, když se z obýváku ozval další náběh bicích. Stůl se lehce třásl a já věděla, že do minuty začne bušit někdo ze sousedů. U nás to tak chodilo už půl roku. Pavel si po práci pouštěl hudbu, která by klidně zaplnila menší klub. On tomu říkal „jen si to trochu pustím“, ale chvění omítky tvrdilo opak.
Nešlo o jedno odpoledne. Dělo se to skoro denně a míra zvuku se přelévala do všech místností. Pavel u toho chodil po bytě, pobrukoval si a vypadal, jako by na nic kolem sebe nemyslel. Já jsem si mezitím nasazovala sluchátka, i když jsem neměla co poslouchat.
Když už to lezlo všem na nervy
Sousedka z druhého patra mě jednou zastavila u výtahu. Nevyčítala, jen opatrně řekla, že hlasitost je opravdu slyšet a že děti u nich doma kvůli tomu špatně usínají. Jen jsem přikývla. Stejnou větu jsem doma řekla už mnohokrát. Pavel mi vždycky slíbil, že příště to stáhne. Příště ale nikdy nepřišlo.
Jednou večer jsem mu navrhla, že bychom mohli zkusit nějakou domluvu. Podíval se na mě, jako by nechápal, co řeším. Řekl jen: „Hudba je to jediné, co mě po práci fakt vypne.“ A tím to uzavřel.
Hledání jiného přístupu
Po dalším odpoledni, kdy jsem pracovala u kuchyňské linky s tlukotem basů v hrudi, jsem si sedla a začala přemýšlet jinak. Uvědomila jsem si, že prosby nefungují a zákaz by jen vyvolal hádky. Potřebovala jsem řešení, které nebude o zákazu, ale o přesměrování.
Našla jsem malou zkušebnu na kraji města. Pronajímají ji po hodinách a je tam jednoduché vybavení, dobrá akustika a nikomu nevadí hlasitost. Zavolala jsem tam a ověřila si, jak to funguje. Pak jsem Pavlovi řekla, že jsem pro něj narazila na prostor, kde může pustit hudbu, jak chce, klidně i zpívat, kdyby měl náladu.
Nejdřív se tvářil, že na to nemá čas. Ale pár dní poté se sám zeptal, jestli bych mu poslala kontakt. Nepřiznal to, ale všimla jsem si, že mu vadilo bušení na dveře od sousedů a moje tichá reakce při každém zapnutí aparatury.
Co se změnilo
Když šel do zkušebny poprvé, vrátil se klidnější. Říkal, že si tam mohl hudbu pustit tak, jak to má rád, a že mu to dodalo jinou energii než doma. Od té doby tam chodí dvakrát týdně po práci. Ne vždy, ale dost na to, aby byl u nás klid.
V obýváku si hudbu pouští dál, ale výrazně tišeji. Ne proto, že bych ho o to prosila. Spíš jakmile zažil prostor, kde se nemusí omezovat, pochopil rozdíl.
Nepřineslo to žádnou velkou změnu našeho vztahu, jen úlevu. Sousedům přestalo zvonit v uších a já zase můžu pracovat u stolu, aniž bych sledovala vibrující skleničky. Pavel má místo, kde se vyřádí, a já vím, že jsem nemusela být ta, co něco zakazuje.
Není to dokonalé. Stále někdy zesílí přehrávač víc, než bych chtěla. Jen už je snazší říct mu, aby to stáhl. A on to většinou udělá. Možná díky tomu, že už má své místo, kde se nemusí brzdit. A možná i proto, že jsme konečně našli způsob, jak spolu mluvit bez zbytečného napětí.
