Článek
Všechno začalo v malém supermarketu u nás na sídlišti. Stála jsem opřená o vozík, protože koleno mě ten den drželo jen napůl. Přede mnou se bavily dvě mladé prodavačky a jedna z nich nahlas pronesla, že „za tento důchod by byli mnozí pracující ještě dost rádi“. Neřekla to ke mně, ale v tu chvíli jsem měla pocit, jako by mi někdo sáhl na rameno. Jen jsem popojela a snažila se tvářit, že vybírám pečivo.
Doma jsem vyskládala nákup na stůl a sečetla účtenku. Stejná kombinace potravin mě ještě před rokem stála o třetinu méně. Nesrovnávala jsem to nahlas, jen jsem seděla a dívala se na čaj, který pomalu chladl. Nevěděla jsem, jestli mě víc zaskočila ta věta, nebo to tiché přiznání, že už dlouho žiju způsobem, o kterém nikomu nevyprávím.
Moje práce a moje roky
Strávila jsem přes čtyřicet let v účtárně. Přesné tabulky, jasná pravidla, víc rutiny než napětí. Když jsem skončila, řekli mi, že jsem byla držák. Nešlo o kariéru, spíš o zvyk. Nikdy jsem neutekla z uzávěrky, i když jsme seděli v kanceláři dlouho do noci. Dnes to zná málokdo, mladí mají často pružnou pracovní dobu a jiné představy.
Po odchodu do důchodu jsem si říkala, že budu mít konečně čas. Jenže čas se ukázal jako něco, co člověk potřebuje umět vyplnit. A já to moc neuměla. Začala jsem chodit na delší procházky, občas jsem upekla buchtu a donesla ji sousedce přes chodbu.
Jak se počítá každá položka
Když mi zvýší důchod o pár stovek, vezmu to vděčně. Nenaříkám, jen přepočítávám, co to znamená. Snažím se vše rozvrhnout. Nechlubím se tím, ale na některé víkendy si vařím to samé jídlo na tři dny, protože to vyjde levněji.
Když se mě dcera ptá, jestli něco nepotřebuji, řeknu, že ne. Nechci, aby měla pocit, že mě musí dotovat. Má dvě děti a práce jí nedá vydechnout. Kdyby viděla moje tabulky výdajů, řekla by, že si přidělávám starosti. Já to beru jako pokračování své profese, jen v menším formátu.
Setkání na chodníku
Jednou odpoledne jsem potkala sousedku Janu, která se přistěhovala teprve nedávno. Nesla těžkou tašku a nabídla jsem jí, že ji doprovodím ke vchodu. Cestou se mě zeptala, jak se mám. Jen tak obyčejně, bez nějakého spěchu. Řekla jsem jí, že jsem v pořádku, a ona jen přikývla. Zdálo se, že to bere jako dostatečnou odpověď. Když jsme byli u dveří, podotkla, že je obdivuhodné, jak si umím vše uspořádat. Tahle krátká věta pro mě měla větší váhu než jakékoli ujišťování o „dobrém důchodu“. Najednou jsem neměla potřebu něco vysvětlovat.
Malá změna doma
Od toho dne jsem si začala psát krátké poznámky, ne o pocitech, ale o tom, co jsem zvládla. Kdy jsem vstala dřív, kolik jsem ušla kroků, co jsem si dopřála. Pomáhá mi to sledovat, že dny mají smysl a nejsou jen sérií nutností.
Občas se vracím k té větě z obchodu, ale už na mě nedoléhá tak ostře. Lidé mluví napůl do vzduchu a já jsem si dlouho brala vše osobně. Teď to nechávám plynout. Vím, jak žiju, a vím, co mě drží nad vodou.
