Článek
Všechno začalo nenápadně. Seděli jsme v práci po poradě, kolegyně se smála mým vtipům, trochu víc, než bylo nutné. Nebyla to první, kdo to dělal, ale tentokrát jsem reagoval. Lichotilo mi, že mě někdo poslouchá s obdivem, který už jsem doma necítil. Eva, moje žena, se v té době starala o nemocnou matku a byla často pryč. Naše hovory se smrskly na praktické věty o nákupech a dětech.
S Klárou jsme začali chodit na obědy, pak i po práci. „Takhle by se k tobě měla chovat žena,“ řekla mi jednou. Byla to věta, která ve mně něco přepnula. Přestal jsem přemýšlet.
Rozchod s Evou byl tichý. Seděli jsme v kuchyni, na stole zůstaly dvě skleničky vína, z nichž jsme se ani nenapili. Neplakala, jen řekla: „Takhle se nedá žít.“ A já kývl. Chtěl jsem být ten, kdo se rozhoduje, ne ten, kdo se omlouvá.
Nový začátek, který se rychle zlomil
S Klárou to zpočátku vypadalo jako nový začátek. Byla energická, chtěla cestovat, mluvila o velkých plánech. Brzy se ale všechno točilo kolem peněz. „Měli bychom si dopřát něco lepšího,“ říkala, když vybírala nábytek, který jsem sotva mohl zaplatit. Když jsem naznačil, že bych měl šetřit, odsekla, že jsem lakomý. Postupně se z obdivu stalo očekávání.
Po roce už jsme byli v dluzích. Jednoho dne nakonec odešla. Žádné scény, žádné vysvětlení. Na stole nechala klíče a složenku, kterou jsem měl zaplatit.
Když zůstane jen ticho
Doma bylo prázdno. S Evou jsme spolu nemluvili skoro rok. Jednou jsem ji potkal před školou, kam šla pro syna. Usmála se na mě a nic neřekla. Já jsem se nezmohl na nic víc než na pozdrav. Teď žiju už delší dobu sám. Tvrdě pracuju, splácím dluhy a o víkendu vídám děti. Vím, že není cesta zpět.
Naučil jsem se, že ztráta nepřichází v momentě, kdy člověk přijde o druhého, ale když přestane chápat, proč s ním vůbec byl.
