Článek
Stála jsem u linky a míchala těsto na palačinky. On seděl za stolem, projížděl telefon a smál se nějakému videu. Když jsem se zeptala, jestli chce něco přidat, jen pokrčil rameny. „Dělej to, jak to máš ráda ty,“ řekl, aniž by zvedl oči. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ten rozhovor se opakuje v jiných podobách už roky.
Když jsme se poznali, byl jiný. Lehce nesvůj, trochu zranitelný, ale laskavý. Líbilo se mi, že nepotřebuje předstírat. Chtěla jsem mu dopřát jistotu, kterou zjevně postrádal. Pomáhala jsem mu s prací, zvala ho k rodičům, platila dovolenou, když se mu zrovna nedařilo. Říkala jsem si, že jednou to vrátí. Jenže on si na to zvykl. A já asi taky.
Všednost, která unavuje
Čím dél jsme byli spolu, tím míň měl snahu. Když jsem chtěla jít ven, měl práci. Když jsem navrhla film, neměl náladu. Ale když potřeboval pomoct s prezentací, seděla jsem s ním do noci. Když jsem mu řekla, že mám pocit, že to není vyvážené, odpověděl: „Ale já tě mám rád, nevidíš to?“ Viděla jsem, ale bylo toho čím dál míň.
Jednoho večera jsem přišla domů a na stole ležela moje nabíječka. Použil ji, aniž by se zeptal. Banální věc, ale tehdy mi to došlo. Nepotřebuje mě jako partnerku, ale jako servis. Několik dní jsem o tom nemluvila. Jen jsem se dívala, jak žije ve světě, kde se věci dějí samy od sebe.
Rozchod bez scén
Když jsem mu řekla, že chci pauzu, neptal se proč. Jen pokrčil rameny. Byl to zvláštní okamžik, protože jsem čekala cokoliv - slova, hádku, možná prosbu. Místo toho ticho. A to ticho ve mně zůstalo. Odejít nebylo dramatické, jen tiché a nevratné.
Teď žiju sama. Občas si vzpomenu, jak jsme se smáli, jak mi držel ruku, když jsme usínali. Ale už to není bolest. Spíš klid. Už vím, že láska nestačí, pokud z ní zůstanou jen zvyky. Možná ho mám pořád trochu ráda, ale ne tak, abych se znovu ztratila v jeho příběhu.
