Článek
Bylo úterý odpoledne na začátku října. Seděla jsem na lavičce u hřiště a hlídala dvouletou holčičku Klárku. Její máma přišla pozdě z práce, tak mi psala, jestli můžu ještě půl hodiny zůstat. Souhlasila jsem. Klárka se pokoušela navlíknout si klobouček na hlavu a smála se, když jí padal do oči. Mám ráda tyhle drobný momenty a dochází mi, že práce s dětmi mě drží nad vodou.
Když jsem koukla na mobil, přišla zpráva od dcery: „Můžeš zítra? Dám ti holky.“ Odpověděla jsem: „Jasně, zítra nehlídám. A od kolika?“ Odeslala jsem zprávu a hned přišla odpověď: „Je to fakt divný, že pořád hlídáš cizí děti. Přijde mi, že honíš peníze a nemáš čas na vlastní vnoučata.“
Seděla jsem tam, v ruce jsem měla batůžek, a přepadla mě úzkost. Jak jí mám vysvětlit, že to dělám hlavně proto, abych nebyla doma úplně sama?
Co se změnilo
Jsem rozvedená už 12 let. Po rozvodu jsem si dlouho říkala, že přijde nový začátek. Místo toho přišla samota a výčitky, že jsem měla být lepší máma. Moje dcera se odstěhovala za partnerem a prací. Vidíme se, ale ne tak často, jak bych chtěla.
Dcera mi jednou řekla: „Mám pocit, že jsi utekla od toho, co je opravdu důležité.“
Jenže já neutekla. Já se snažím zůstat potřebná.
Rozhovor v kuchyni
Minulý víkend byla dcera u mě s oběma holčičkami. Po odpoledním spaní se mě v kuchyni zeptala: „Ty fakt potřebuješ těch pár stovek? Nestačí ti důchod?“ Podívala jsem se na ni. „Není to jen kvůli penězům. Mám radost, když mě někdo potřebuje. A taky nechci být pořád doma. Vím, že máš vlastní život. Nechci tě otravovat.“
Zakývala hlavou a řekla potichu: „Mně to ale zní tak, že nejsme tvoje priorita.“
Ta věta mě praštila víc než cokoliv v posledních letech. Chtěla jsem říct, že jsou pro mě vším, ale v tu chvíli jsem cítila, že moje slova nebudou mít žádnou váhu.
Malé jistoty
Večer, když se vracím z hlídání, položím si kabelku na židli a hned zapnu rádio. Ticho je pak míň těžké. Někdy si pak říkám: Možná kdybych přestala hlídat cizí děti, dcera by mě brala jinak. Ale pak přijde den, kdy mi poděkuje, že jsem jí pomohla, a já cítím, že se trochu přibližujeme.
Chápu, že ji štve, když jsem zaneprázdněná. Možná má strach, že jednou taky nebude potřebná. Že její dcery vyrostou a ona zůstane sama jako já. Nechci, aby se tak cítila.
Jak to zkusím zlepšit
Zítra zase půjdu s oběma vnučkami na hřiště. Vezmu i bublifuk, co mají rády. A až uvidím dceru, zkusím jí říct víc, než jen že mám čas. Neumím všechno napravit, ale chci, aby věděla, že ona i vnučky jsou v mém životě na prvním místě.
