Článek
Sedím v kuchyni v našem paneláku v Přerově. Je půl sedmé ráno a já koukám na starý stůl, na kterém je pořád kapka od včerejší polévky. Franta ještě spí. Už nemusím chvátat do práce, ale zvyk vstávat zůstal. Uvařím si čaj a přemýšlím, jak jsem si dřív představovala stáří. Více volna, výlety, trochu klidu. Místo toho mám pocit, že tu jen čekám, až se něco změní samo.
Franta je celý život hodně svý. „Neřeš to,“ říká skoro na všechno. Už mě to unavuje. Když jsem pracovala, nebyl čas to vnímat. Teď vidím každé jeho odseknutí, každé zavrčení, když chci pustit jiný pořad v televizi. A hlavně to, jak nevidí, že nejsem jen přívěšek. Vždycky jsem brala, že chlapi toho moc nenamluví, ale teď je ticho mezi námi jiné.
Moje přání odejít na chalupu
Máme malou chalupu po rodičích. Nic extra, ale mám ji ráda. Chtěla bych tam být víc. Na jaře klidně celé týdny. Cítím se tam svobodněji. Franta tam nechce. Je radši doma, televize, pivo. A děti? „Mami, kam bys jezdila sama? Táta by to bez tebe nezvládl.“ Jenže já vidím, že zvládne všechno, co chce. Jen nechce měnit zaběhnuté pořádky.
Nedávno jsme seděli všichni u oběda. Zkusila jsem to nakousnout. „Třeba bych si tam přes léto zařídila takový svůj koutek,“ řekla jsem tiše. Syn protočil oči. Dcera mě začala přesvědčovat, že přece nechci být sama. Jenže já jsem sama už teď. Franta jen dál jedl knedlíky. Nikdo se nezeptal, proč to chci.
Někdy si říkám, jestli jsem si to nezpůsobila sama. Vždycky jsem radši ustoupila. Teď mě děsí, že z toho neumím ven. Ale pak si představím, jak sedím na lavičce u chalupy, za domem bzučí sekačka souseda a já mám před sebou obyčejný den, který je můj. Ta představa mě drží nad vodou.
Rozhodnutí
Včera jsem vzala starý notýsek a napsala si termín. Květen. Zkusím tam jet na měsíc. Dětem to řeknu, ale už ne jako prosbu. Nechci se hádat, jen chci žít tak, abych se nebudila s pocitem promarněného dne. A Franta? Uvidí, jestli se ke mně přidá, nebo zůstane u televize.
Nevím, co bude dál. Nečekám žádné zázraky. Jen chci poznat samu sebe, když zrovna nesloužím druhým. Možná si tam uvědomím něco nového. Možná se mi po něm bude stýskat. Ale poprvé po dlouhé době se těším na něco, co jsem si vybrala já. A to mi zatím stačí.
