Článek
Seděla jsem u okna malé kavárny v Plzni a čekala na Petra. Naposledy jsme se viděli na základce, když přede mnou utekl se slovy: „Ty jsi fakt blázen.“ Tehdy jsem se smála a dělala, že mi to lichotí. Teď jsem si připadala spíš jako člověk, který se snaží zapadnout.
Přišel s úsměvem, já vstala a objali jsme se. Po chvíli jsme se probírali fotkami na telefonu. Na jedné z nich jsem stála na střeše garáže, ruce nahoře, jako bych vyhrála. Vybavila se mi ta směs odvahy a bezhlavosti, která ve mě tehdy byla.
„Pamatuješ, jak ses klouzala po zábradlí u školy a spadla? A hned na to ses smála, že chceš znovu?“ zasmál se. Ucítila jsem horko v obličeji a raději mlčela.
Dětství plné dokazování
Byla jsem nejstarší ze tří dětí. Rodiče měli pocit, že když si poradím sama, nemusí si mě tolik všímat. A tak jsem věci řešila po svém. Vylezla jsem na každý strom v parku, lezla do opuštěných zahrad. Často jsem dělala hlouposti jen proto, aby mě někdo viděl.
Naše sousedka to jednou komentovala: „Ta Hana má v sobě motor.“ Jenže ten motor jel bez brzd. Pamatuju si, jak jsem si přála, aby mě někdo zastavil. Aby mi řekl: „Nemusíš pořád dokazovat, že na to máš.“
Připomenutí, které zabolelo
„Víš, já si tě pamatuju jako tu, co vždycky musela být první,“ řekl Petr a usrkl kávu. Snažila jsem se pousmát, ale spíš jsem sevřela rty. Protože měl pravdu.
Celý život jsem pokračovala stejně. Práce, vztahy, prostě všechno. Pokaždé jsem se bála, že pokud zpomalím, ztratím respekt. Vystudovala jsem ekonomii, nastoupila do korporátu. Jenže ani tam se ten motor nezastavil. Dnes mám za sebou dvě vyhoření a jeden rozpadající se vztah.
„Ty se stydíš, že jsi byla taková?“ zeptal se nakonec. Chvíli jsem mlčela.
„Spíš… se bojím, že pořád jsem,“ řekla jsem tiše.
Když jsme později vyšli ven, vzduch byl už studený. Petr mi podal šálu, kterou si zapomněl strčit do batohu. „Na, ať ti není zima,“. Vzala jsem ji a poděkovala.
Šli jsme k zastávce a povídali si o běžných věcech. Ne o minulosti, ale o tom, co nás čeká zítra. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem necítila potřebu být zajímavá.
Když jsem seděla v autobuse, dívala jsem se z okna a říkala si, že možná stačí jenom zvolnit. Nehonit se pořád dopředu. Občas se zastavit a dovolit si být obyčejná.
