Článek
Seděla jsem u stolu a krájela jablko. Když jsem zvedla hlavu, všimla jsem si, že je ticho jiného druhu než dřív. Ne prázdné, ale moje. Po rozvodu jsem se bála právě toho, že se z toho ticha zblázním. Jenže časem jsem zjistila, že ticho se dá zkrotit. Že je v něm klid, když si ho člověk dovolí slyšet.
Nové začátky bez velkých plánů
Petra jsem poznala na výletě s kamarádkou. Byl vtipný, přímočarý a vůbec ne ten typ, co by mě dřív zajímal. Přesto jsme si začali psát. Nejdřív krátké zprávy o počasí, pak dlouhé o životě. Když mi po pár týdnech napsal, že by mě rád viděl, váhala jsem. Nechtěla jsem znovu žít podle něčího rytmu. Nakonec jsem šla. Bylo to obyčejné odpoledne, a právě proto dobré.
Jednou se zeptal, proč nechci, aby u mě zůstal přes noc. Odpověděla jsem mu klidně: „Protože už jsem si zvykla, že mám ve skříni jen svoje věci.“ Chvíli mlčel, pak se usmál. Od té doby to neřešíme. Scházíme se, když chceme oba. Občas vaříme, občas jdeme do kina. Každý má svůj prostor. On má svůj dům, já svůj byt.
Dospělá láska
Mám pocit, že jsme oba trochu jiní, než jsme bývali. Méně se snažíme zapůsobit, víc nasloucháme. Není to o gestech ani o jistotách. Spíš o přítomnosti. Když odchází, nemám potřebu ho zadržovat. Vím, že se ozve. A když ne, svět se nezboří.
Neříkám, že osamělost je krásná. Ale je v ní svoboda. V neděli ráno si pustím rádio, uvařím kávu a dívám se z okna. Kdyby se někdo ptal, jestli mi něco chybí, odpověděla bych, že ne. Mám, co potřebuji – svoje tempo, svoje hranice a člověka, který to chápe.
