Článek
Vařila jsem těstoviny a on přišel domů později než obvykle. Měl na sobě jinou košili, ne tu, co si ráno bral. Položil klíče na stůl a řekl: „Ivono, měl bych ti něco říct.“ V tu chvíli jsem věděla, že už to víc nebude my.
Oznámil mi, že potkal jinou, mladší, a že to neplánoval. Odpověděla jsem jen: „Dobře.“ Bylo to všechno. Ten večer jsem uklidila kuchyň, pustila myčku a šla spát. Bez pláče, bez otázek. Ráno jsem uvařila kávu, ale pro jednoho.
Půlrok ticha
Prvních pár týdnů jsem žila ze setrvačnosti. Práce, obchod, večere s dcerou, televize a spánek. Lidi se ptali, jestli jsem v pořádku. Jen jsem pokrčila rameny. Začala jsem se dívat na sebe, jakoby zvenku.
Jednou mě kamarádka vytáhla na kurz malování. Nechtělo se mi, ale šla jsem. A tam se něco zlomilo. Nebylo to o obrazech, ale o lidech. Smáli se, povídali si, dýchali jinak než doma, kde jsem měla roky ticho. Začala jsem jezdit na víkendy pryč, objevila jsem, že dokážu řídit sama, rezervovat si hotel, najít si cestu. Zjistila jsem, že se umím rozhodovat bez jeho souhlasu.
Zrcadlo po roce
Rok poté jsem ho potkala na nákupu. Vypadal unaveně a docela ztraceně. Nová přítelkyně už s ním nebyla. Zeptal se, jak se mám. Řekla jsem: „Dobře.“ A opravdu to tak bylo.
Teď bydlím v menším bytu. Na zdi visí mé obrazy, a z kuchyně je vidět na stromy. Někdy si pustím hudbu a otevřu víno. Nečekám, až se vrátí někdo, kdo mě kdysi opustil. Naučila jsem se, že někdy musí někdo odejít, aby druhý mohl začít žít.
