Článek
Teta Jana bydlela sama v menším bytě na okraji Plzně. Když jí před dvěma lety diagnostikovali rakovinu, přestala chodit ven. „Aspoň mi dones něco sladkýho,“ říkávala, když jsem jí volala po práci. Nosila jsem jí bábovku z pekárny, polévky a ovoce.
Kdysi jsem byla zdravotní sestřička na interně, takže jsem měla představu, jaký bude mít nemoc průběh. Nikdo z rodiny se moc nehrnul pomáhat. „Vždyť ty to máš v ruce,“ říkala máma, jako by to bylo něco samozřejmého. A tak jsem každý den po směně seděla u tety v obýváku, poslouchala televizi a její vzpomínky, které se pořád točily kolem mládí a lidí, co už dávno nebyli.
Péče a taky vyčerpání
Někdy jsem se přistihla, že jedu na autopilota. Umýt nádobí, dát léky, připravit čaj, přikrýt jí dekou. A pak domů, kde mě čekal prázdný byt a ticho. Přátelé se postupně odmlčeli.
Jednou jsem na ni dokonce zvýšila hlas. Byla jsem unavená, po noční a ona mě prosila, ať jí přestěhuju nádobí blíž k posteli. „Teto, já to dneska nezvládnu.“ Podívala se na mě tím svým klidným pohledem a jen řekla: „Vím, že je toho moc. Nechci být nikomu na obtíž.“
Když teta zemřela, bylo mi 35. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na hrnek, ze kterého jsme spolu tolikrát pily čaj, a nevěděla, co dál. Pohřeb byl tichý. Všichni odešli a já zůstala stát sama před domem.
O týden později mi zavolal notář. V závěti stálo, že mi teta odkázala svůj byt. Žádné podmínky, žádné rozdělení mezi příbuzné. „Proč zrovna já?“ zeptala jsem se notáře, i když odpověď jsem tušila. Pomáhala jsem jí. Ale zároveň jsem si uvědomila, že jsem ji vlastně nikdy úplně neznala. O některých věcech ze svého života nikdy nemluvila, a teď už jsem se nemohla zeptat.
Mezi vděkem a vinou
Dnes v tom bytě bydlím. Nechala jsem některé její věci na místě. Starý šálek na poličce, květináč s pelargonií, kterou jsem jí kdysi donesla. Občas mám pocit, že mě z těch předmětů sleduje.
Cítím vděk, ale i něco těžko vysvětlitelného. Možná vinu, že jsem si někdy přála, aby to skončilo. Nebo smutek z toho, že všechno dobré, co jsem pro ni dělala, skončilo právě tímto gestem.
Když večer sedím u okna, často si říkám, že pomoc se někdy vrátí jinak, než čekáme. A že největší dary občas přinesou víc otázek než odpovědí.
