Článek
Byl pátek odpoledne a já měl v hlavě už jen moře a ticho. Kufr připravený, poslední e-maily odeslané. Když se na displeji objevilo číslo z personálního, zvedl jsem to bez podezření. „Pane Novotný, budete muset dovolenou posunout, je potřeba, abyste příští týden zůstal.“
Neřekl jsem nic. Jen jsem se opřel o stůl a nechal je domluvit. Prý šéf odjel a nikdo jiný projekt nezná.
Rozhodnutí bez velkých slov
Ten večer jsem nad tím přemýšlel dýl, než bych chtěl. Moře se mi rozplývalo před očima, ale stejně tak i chuť být ten, kdo vždycky „zaskočí“. Napsal jsem stručný e-mail: „Dovolenou neruším. Odjíždím, jak bylo domluveno.“
Nikdo mi neodpověděl. V pondělí ráno jsem byl už na cestě. Signál mizel a s ním i moje chuť omlouvat se za něco, co jsem si domluvil před půl rokem.
Po návratu mě pozval vedoucí na krátký rozhovor. Neřešil absenci, jen mi oznámil, že mě přeřazují na jiný projekt. Mnohem důležitější a s vyšším rozpočtem. Prý chtějí lidi, co si umí stát za svým.
Nějakou dobu jsem tomu nevěřil. Až když přišla první výplata s mimořádným bonusem, pochopil jsem, že moje „ne“ mělo větší váhu, než jakou jsem mu v tu chvíli přisoudil.
Ticho po bouři
Dnes už vím, že to nebylo o penězích. Spíš o tom, že jsem poprvé opravdu odpočíval bez výčitek. Žádné kontrolování e-mailů, žádné „jen se podívám“. Od té doby si hlídám čas víc než čísla na účtu.
Někdy se mě kolegové ptají, jak jsem měl odvahu říct personálnímu ne. Vždycky jen krčím rameny. Odvaha to nebyla. Spíš únava z toho, že jsem si ji pořád musel dokazovat.
