Článek
Když jsem se po rozvodu poprvé zastavila u rodičů, měl táta ruce založené a mluvil pomalu. Zeptal se, jestli jsem si vědomá toho, kolik stála svatba. Místnost byla tichá, jen lednice v kuchyni se občas ozvala. Máma mu položila ruku na rameno, ale on ji setřásl. „Někdo tu odpovědnost nést musí,“ řekl.
Jak jsme se vzali
S bývalým mužem jsme spolu chodili šest let. Brali jsme se ve třiceti, protože jsme si říkali, že už není na co čekat. Svatební přípravy táta prožíval víc než já. Slevil na autě, aby něco přidal na hostinu. Tvářil se, že jde o radost, ale už tehdy jsem viděla, jak si zapisuje položky do malého notýsku. Neřešila jsem to, považovala jsem to za jeho způsob, jak mít věci pod kontrolou.
Rok po svatbě jsme se s mužem míjeli. Střídali jsme se u dveří, oba jsme byli unavení a oba jsme to omlouvali prací. Nebylo tam nic dramatického, jen pozvolné ticho, které se rozšířilo po bytě. Začala jsem chodit spát dřív než on, ráno jsem potichu odcházela. Když jsme pak seděli u stolu s papíry k rozvodu, proběhlo to rychle, téměř technicky.
Reakce okolí
Kamarádky to vzaly bez otázek. Naopak mě ani jedna nepřesvědčovala, abych ještě počkala. Máma si mě jednou odvedla do ložnice a zeptala se, jestli se něco stalo, o čem není dobré mluvit nahlas. Zavrtěla jsem hlavou. Ona jen přikývla, jako by tím přijala, že i obyčejné důvody jsou někdy dostatečné.
U táty to však neprošlo. Začal se ptát, co přesně bylo špatně a jestli jsem to nemohla vydržet déle. Ne kvůli němu, tvrdil, ale kvůli tomu, co jsme do svatby vložili. Když zmínil peníze, skoro jsem ztratila řeč. Řekla jsem mu, že nejde všechno vyhodnotit podle nákladů. On jen zaklapl notýsek, který jsem od svatby neviděla, a položil ho vedle sebe.
Malé uvolnění
Trvalo několik týdnů, než jsme si spolu sedli znovu. Tentokrát v garáži, kde opravoval staré rádio. Mluvil klidněji. Řekl, že ho to překvapilo a že nějak nevěděl, kam s tou energií, kterou do mé svatby dal. Neomlouval se, jen konstatující věty, které mezi námi vytvořily aspoň malý most. Já jsem zase přiznala, že jsem se dlouho snažila udržet věci pohromadě, i když už nebylo co držet.
Dnes spolu fungujeme o něco lépe. Táta už otázku peněz neopakuje. Když přijedu na oběd, nevrací se k tomu. Jednou řekl, že je rád, že vypadám spokojeně. Vztah mezi námi zůstal trochu jiný, ale přesto pevný. A já mám pocit, že ne všechno se musí vysvětlit, aby to mohlo pokračovat.
