Článek
Seděly jsme v kuchyni, tchyně a já. Děti vedle v obýváku hrály nějakou hru na mobilech. „Lucie,“ začala, „oni ty telefony nedají z ruky, viď?“ Zvedla jsem oči. „Mají hotové úkoly, hrajou si.“ Tchyně odvětila. „No právě, za nás jsme šli ven, lezli po stromech.“
Ta věta se opakovala při každé návštěvě. Jako refrén, který nelze přeskočit. A čím víc ho říkala, tím víc jsem měla chuť bránit se. Jenže hádat se s tchyní, která má pocit, že všechno dělám špatně, je slepá ulička. Tak jsem raději mlčela.
Děti to slyšely. Jednou večer se mě Anička zeptala: „Babička nás nemá ráda?“ A já nevěděla, co říct.
Nápad z nouze
Na víkend hlásili hezké počasí, ale děti chtěly zůstat doma. Tchyně měla zítra přijet.
„Pojďme na houby,“ napadlo mě v pátek večer, spíš ze zoufalství než z nadšení.
Tchyně souhlasila: „Aspoň se trochu hýbnou.“ Znělo to jako výčitka, ale nevadilo mi to. Chtěla jsem, aby spolu byli venku.
Ráno jsme nasedli do auta. Děti měly v kapsách mobily, tchyně si toho všimla, ale nic neřekla. Cestou mlčela, jen občas poznamenala, že „les je dobrý na vyčištění hlavy“. V lese se všechno zpomalilo. Mokrá tráva, vůně jehličí, první houby u cesty.
Honza běžel napřed, Anička se držela u mě. Tchyně šla opatrně za námi, v ruce košík, který doma delší dobu ležel v komoře.
Po půlhodině se začala vyptávat na druhy hub. Děti jí ukazovaly obrázky v mobilu, porovnávaly tvary klobouků. „Podívej, babi,“ řekl Honza, „tady píšou, že tahle je nejedlá.“ Tchyně si přisunula brýle. „No vida, já myslela, že je dobrá.“
Neřekla to ironicky. Spíš s překvapením. Vzala si telefon, který jí podal a začetla se. Děti jí ukazovaly, jak se fotí a jak aplikace pozná houby podle tvaru. Najednou jsem slyšela, jak se spolu smějí. Nechala jsem je jít napřed.
Cesta zpátky
Když jsme se vraceli, byla tchyně jiná. Unavená, ale klidná. V autě mlčela skoro celou cestu. Až těsně před domem řekla: „Asi jsem to s těmi mobily přeháněla. Ony ty děti nejsou hloupé. Jen to mají jinak.“ Neodpověděla jsem hned. Jen jsem kývla. Možná to bylo poprvé, co něco připustila nahlas.
Od té doby máme mezi sebou jiný vztah. Když přijde, nekomentuje, jestli mají děti v ruce telefon. Spíš se zeptá, jestli můžou ukázat fotky z posledního výletu.
Občas s nimi hraje pexeso v mobilu. Není to zázrak, jen tichá dohoda, že každý se učí po svém. Já, že nemusím všechno obhajovat. Ona, že nemusí všechno hodnotit.
Kdykoli projíždíme kolem lesa, kde jsme tenkrát byli, říká: „Tady jsem pochopila, že ten mobil může i něco naučit.“ A já se jen pousměju. Protože to nebyl mobil, kdo ji změnil. Byl to čas strávený spolu. Bez souzení, bez spěchu, jenom mezi stromy a s rodinou.
