Článek
Seděla jsem u stolu, dopíjela studené kafe a sledovala displej, jak svítí jméno mámy. Zvedla jsem to. Ještě než jsem stihla pozdravit, řekla: „Já to nezvládnu, Vendulo. Ať se o něj postará někdo jiný.“ Na chvíli jsem nevěděla, co odpovědět. Táta má za dva týdny nastoupit na artroskopii. Nic dramatického, ale bude potřebovat pomoc.
Odložila jsem telefon na stůl a chvíli jen seděla. Ten způsob, jakým to řekla… jako by šlo o souseda, ne o chlapa, se kterým strávila většinu života.
Jak to mezi nimi poslední roky vypadá
Když jsem u nich naposledy byla, oba seděli v obýváku a mluvili spíš vedle sebe než spolu. Táta se ptal na věci, které máma slyšela už dvakrát. Ona jen krátce odpovídala a pak se dívala z okna. Nebyla protivná, jen jakoby unavená. Táta zase všechno dělal svým tempem. Pořád stejné rituály, stejné postupy, a když mu někdo radil, vzal to jako kritiku. Vím, že to máma nenesla lehce, jen o tom nikdy moc nemluvila.
Možná se mezi nimi něco vyčerpalo, aniž bych si toho všimla. Ale přesto mě její slova zasáhla.
Rozhovor s tátou
Zavolala jsem mu ještě ten den. Nechtěla jsem před ním mámu řešit, spíš jsem potřebovala zjistit, jak to vidí on. Byl klidný. „Jestli to máma nezvládne, tak to chápu,“ řekl. Ten tón mě překvapil. Nebyl ani naštvaný, ani dotčený. Spíš jako člověk, který už si sám na sebe zvykl a nechce nikoho obtěžovat. Nabídla jsem mu, že u něj budu v prvních dnech po zákroku. Neodmítl, jen řekl, že si to ještě promyslí. To jeho promýšlení většinou znamená, že to nechce řešit.
Rodinné vyjednávání
O pár dní později jsem za nimi dojela. Seděli s mámou u kuchyňského stolu, každý s vlastním hrnkem čaje, jako dva lidé, kteří se znají příliš dobře a zároveň málo. Mluvili o opravě plotu, jako by se žádná operace neblížila. Když jsem téma otevřela, máma sevřela ruce do sebe. Řekla, že se bojí, že to psychicky nedá. Že poslední roky byly náročné a že nemá sílu na další povinnosti. Nebylo v tom odmítnutí táty jako člověka, spíš sebe jako opory. Táta seděl a jen ji poslouchal. Pak přikývl. Nevyčítal jí nic.
Co jsem pochopila
Když jsem pak odcházela k autu, došlo mi, že jsem od mámy čekala víc, než je schopná zvládnout. Dlouho jsem ji brala jako někoho, kdo má na všechno sílu. Jenže i ona má svůj limit, i když ho málokdy přizná.
A já místo abych měla pocit, že na mě všechno padá, jsem si najednou uvědomila, že ten rámec rodiny se nepřetrhl. Jen se trochu posunul. Možná je na mně, abych to na čas převzala. Ne proto, že musím. Ale protože to dává smysl. Žádné velké usmíření se nekonalo. Jen klidné přijetí toho, jak to je.
