Článek
Sedím v autě před školkou a počítám minuty. V pátek bývala babička u dveří dřív než já. V posledních týdnech tam ale není.
Místo ní přijíždím já, zadýchaná z práce, se dvěma telefony v ruce. Děti mě obejmou, ale stejně se ptají: „A kde je babi?“ Odpovídám vyhýbavě, že má něco domluveného. Nechci vysvětlovat, že jde na rande.
Začátek změny
Poprvé mi to řekla u kafe. „Víš, potkala jsem někoho,“ začala opatrně.
Nevěděla jsem, co říct. Moje máma, po sedmdesátce, má vztah.
Smála se, měla lesklé oči, jako když se vrací domů z divadla. V tu chvíli jsem jí to přála. Až později jsem si uvědomila, že tím něco ztrácíme. Nechala hlídání, obědy, i naše páteční volné večery. Najednou jsme museli všechno sami.
V sobotu dopoledne jsme kdysi chodili k babičce na palačinky. Teď má výlety, koncerty, víkend s přítelem na chatě. Partner mi sice pomáhá, ale celý dům se posunul do rytmu neustálého dohánění. Občas si postesknu: „Dřív jsme to měli jednodušší.“ Jenže vím, že jsme to měli jednodušší hlavně díky mé mámě.
Společné setkání
Minulý týden jsme se viděly po delší době. Přinesla dětem čokoládu a vyprávěla o toulkách po horách. Byla trochu jiná. Řekla mi, že se nechce vracet do starých kolejí. Že si uvědomila, že život ještě nekončí. Přikývla jsem a naslouchala. Uvědomila jsem si, že jsme si ji přivlastnili jako pomocnici, ne jako člověka.
Když odešla, děti běhaly po bytě s čokoládou a já zůstala sedět. Tentokrát jsem se necítila smutně. Spíš jsem byla vděčná.
Tiché přijetí
Od té doby se učíme doma nový systém. Někdy to drhne a někdy docela funguje.
Máma občas děti pohlídá, ale jen když může. A já jsem se přestala zlobit.
Začala jsem chápat, že její nový život neznamená, že nás opustila. Jen si konečně dopřála něco, co si dlouho zakazovala. A možná právě tím nás učí, že i my máme právo chtít víc než jen přežívat mezi povinnostmi.
