Článek
Se Sárou jsme se poznaly na střední. Seděly jsme spolu v lavici, dělaly si srandu z učitelů a po škole chodily na kafe. Byla jsem tichá, ona rázná. Vždycky věděla, co říct, a já se díky ní cítila jistější. Po maturitě jsme si pronajaly byt v Brně. Tehdy jsem měla pocit, že to bude nejlepší období mého života.
Jenže postupně se začaly dít drobnosti, které jsem si tehdy neuměla vysvětlit. Když jsem šla ven s kolegy z práce, psala mi každou hodinu. „Kde jsi? Proč jsi mi to neřekla?“ Připadala jsem si, jako bych se musela zpovídat.
Když se přátelství změní
Jednou jsem se seznámila s klukem z kurzu angličtiny. Nebyl to žádný vztah, jen jsme si rozuměli. Když jsem to Sáře řekla, zamračila se. „Takže už mě nebudeš potřebovat?“ zasmála se, ale nebylo to vtipné.
Od té doby mi dávala najevo, že každý, kdo se ke mně přiblíží, je problém. Vyčítala mi, že se měním, že jsem „namyšlená“ a „úplně jiná“. Když jsem se jednou vrátila později domů, našla jsem její věci rozházené po bytě. Řekla mi, že „mě chtěla naučit, jaké to je, když tě někdo nerespektuje.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že tohle není normální, že potřebuju prostor.
Rozhodnutí, které bolelo
Trvalo mi další tři měsíce, než jsem se odhodlala odejít. Když jsem jí to oznámila, neustále brečela. Říkala, že jsem ji zradila, že mě nenávidí. Stála jsem u dveří s kufrem a cítila, jak se mi třesou ruce. Bylo to, jako bych opouštěla člověka, který mě miluje a ničí zároveň.
Dnes už žiju sama. Někdy mi napíše zprávu a občas jí odpovím pár vět. Vždycky mě to na chvilku rozhodí. Je mi po ní smutno, ale zároveň se mi dýchá lehčeji. Až teď vím, že přátelství má člověka obohacovat a ne svazovat.
