Článek
Bylo po dešti a les krásně voněl. Tak jsme vyšly se sestrou na houby. Byl to náš rituál, něco, co se dělá, i když se zrovna nemluví o všem. Každá jsme měla svůj košík, ticho mezi námi bylo normální, ne nepříjemné. Až dokud se neobjevil Jakub.
Přišel z vedlejší cesty, kamarád mých známých, trochu se zasmál, že jsme tu samy. Znal mou sestru z dřívějška. Smál se jejím poznámkám, mně taky, ale tak trochu jinak. Byla v tom jiskra, kterou jsem niterně cítila.
Když se houby mění v záminku
Od té chvíle se něco změnilo. Ještě párkrát jsme se všichni viděli. Jakub napsal mně, pak také sestře. Všechno tak nenápadně, že se to skoro dalo přehlédnout. Ale sestra to nechtěla přehlédnout. Jedno odpoledne, mezi smrky a borůvčím, to bouchlo.
„Tobě je všechno jedno, hlavně že máš někoho nového,“ řekla tehdy. Měla hlínu na rukách a oči, které se mi nechtěly podívat do tváře. Já mlčela. Nešlo o kluka. Šlo o něco, co se mezi námi kupilo dlouho. O sesterské soutěžení, o potřebu mít navrch.
Další týdny jsme si nepsaly. Rodiče to nekomentovali, ale cítili to. Jakub se vytratil sám, asi mu došlo, že se zapletl do něčeho, co s ním moc nesouviselo. Když jsem ho potkala po čase na trhu, pozdravili jsme se. Nic víc.
Sestru jsem poprvé viděla až koncem srpna u babičky. Přinesla borůvkový koláč a chovala se, jako by se nic nestalo. Sedly jsme si venku, ticho bylo stejné jako v lese, jen už ne tak studené. Nepromluvily jsme o Jakubovi, o hádce ani o tom dni.
Co zůstalo
Dnes už se tomu smějeme, že jsme se dokázaly pohádat kvůli chlapovi, který nestál ani za druhé kafe. Ale vím, že to nebylo jen o něm. Byla to zkouška, jak moc se umíme přestat srovnávat. V lese jsme se ten den neztratily kvůli cestě, ale kvůli sobě. A možná právě proto tam dnes chodíme znovu. Spolu, tiše, s prázdným košíkem i čistou hlavou.
