Článek
Když mě vezli z porodního sálu, měla jsem v hlavě jen mlhu. Sestra držela naše dítě a já se snažila vnímat, co se děje kolem. Tělo bolelo, jako by bylo zevnitř rozbité. Hledala jsem pohledem manžela. Stál opodál, v ruce mobil, trochu strnulý, jak to u něj bývalo, když nevěděl, co říct.
Když mě přivezli na pokoj, přišel za mnou. Dítě mi ještě nepřinesli, a tak jsme byli chvilku sami. Měla jsem chuť mu říct, jak jsem se bála, jak jsem ráda, že to mám za sebou. Ale dřív než jsem otevřela pusu, pronesl: „Ty jo, já tě skoro nepoznávám… to muselo být strašný.“ Zůstala jsem raději zticha. Byla jsem příliš unavená, než abych mu něco vysvětlovala. Jen jsem se dívala na zeď za ním a čekala, až odejde.
Dny v nemocnici
Další den přišel a přinesl mi pomeranče a vodu. Seděl na kraji postele a povídal o práci, o tom, že doma neteče teplá voda. Já ho poslouchala, jako by mluvil cizím jazykem. Viděla jsem, že se snaží. Ale v jeho snaze chybělo něco, co jsem tehdy potřebovala víc než cokoli jiného. Obyčejné ticho a partnerskou blízkost.
Večer jsem napsala kamarádce, že nevím, jak s ním teď mluvit. Odpověděla: „Nech to být, chlapi nechápou tyhle chvíle.“ Jenže já jsem nepotřebovala chlapa, potřebovala jsem partnera.
Doma, ale každý jinde
Po návratu jsme fungovali vedle sebe. On běhal po klientech, já po bytě. Když malý plakal, chodil se schovat do kuchyně. Když jsem jednou v noci seděla na gauči a kojila, přišel a řekl: „Můžeš to dělat trochu víc potichu? Musím ráno brzo vstávat.“ Tehdy jsem se poprvé cítila opravdu sama.
Trvalo to měsíce, než jsem se odvážila mu říct, že mě skutečně ranil. Nešlo o ta slova, ale o to, že v nejhorší chvíli neviděl, co se se mnou děje. Poslouchal, mlčel a kýval hlavou. Nakonec řekl jen: „Já nevěděl, že to bereš takhle.“ V tu chvíli jsem pochopila, že některé věci nevysvětlím, jen se s nimi musím naučit žít. A že někdy největší změna není v tom druhém, ale v tom, že přestanu čekat, že mě opravdu pochopí.
