Článek
Stála jsem v obchodě u regálu s knihami a přejížděla hřbety jedné po druhé. Každý rok ta stejná scéna, stejná odpovědnost. Máma má narozeniny v lednu, hned po Vánocích, takže výběr dárku na mě vždycky dopadne ve chvíli, kdy už mám nakupování plné zuby. Letos jsem zastrčila do košíku knihu, o kterém jsme spolu nedávno mluvily. V tu chvíli mi zazvonil telefon.
„Zase něco kupuješ? Stejně to neocení,“ řekl táta bez úvodu. Podržela jsem telefon dál od ucha, jako by to mohlo zmírnit dopad. Neodpověděla jsem. Zavěsil jako první.
Jak to celé začalo
Nebyl to jediný telefonát podobného typu. Táta se dárkům vyhýbá už roky. Nikdy to nevysvětlil, jen to přestal řešit. Když jsem byla mladší, nechápala jsem to. Dnes si myslím, že prostě neumí projevit pozornost jinak než připomínkami, co kdo udělal špatně.
Když máma slavila padesátiny, kupovala jsem dárek já, dort jsem objednávala já a já jsem pak poslouchala tátovo hodnocení toho, že jsem vybrala moc sladký krém. Od té doby jsme se nikdy nebavili o tom, proč to dělám já a ne on.
S mámou o tom nemluvíme. Nechci jí přidělávat starosti. Vidím ale, jak vždycky trochu znejistí, když se táta vytratí z místnosti ve chvíli, kdy rozbaluje dárek. Ona sama dárky řeší po svém: skromně, úsporně a až moc ohleduplně. Když jí něco dám, položí to na stůl, pohladí obal a řekne, že si to „nemusela“.
Letos jsem jí knihu přinesla osobně. Seděla v kuchyni, rádio hrálo potichu. Když dárek rozbalila, jen tiše přikývla a prstem přejela po deskách. Žádné velké gesto. Ale položila ji na linku tak, aby byla na očích.
Táta v pozadí
Když jsem odcházela, táta mě vyprovodil ke dveřím. Nebyl nepříjemný, spíš odtažitý. Mávnul rukou směrem ke kuchyni a zeptal se, jestli jsem „zase utrácela“. Neodpověděla jsem. Místo toho jsem si uvědomila, jak moc tenhle rozhovor opakuju rok co rok.
V autě jsem chvíli seděla bez nastartování. Nevím, jestli mě víc unavuje jeho kritika, nebo to, že jsem si na ni zvykla. Někdy si říkám, že bych mu měla říct, ať letos vybere dárek on. Ale představa rozhovoru, který by následoval, mě pokaždé zarazí.
O týden později mi máma psala, že knihu začala číst. Krátká zpráva, žádné srdíčka, jen strohé konstatování. Přesto jsem si ji přečetla několikrát. Chorobně jsem se přistihla, že jsem čekala i na tátovu reakci, i když jsem věděla, že žádná nepřijde.
V práci jsem pak o přestávce přemýšlela, jestli je moje role daná navždy. Možná ne. Možná příští rok odjedu na víkend a nechám je, ať si narozeniny vyřeší sami. Ne jako trest, spíš jako pokus posunout věci o kousek dál.
Tiché pochopení
Někdy se vztahy posunou jen o milimetr, aniž to člověk postřehne. Letos jsem poprvé neměla potřebu tátovi moc volat zpět a něco vysvětlovat. Prostě jsem to neudělala. Možná je to ten milimetr.
A až přijde další leden, možná si zase stoupnu k regálu s knihami. Nebo taky ne a uvidím, co se stane.
