Článek
Byl únor, sobota dopoledne. Zrovna jsem věšela prádlo, když mi volal syn. Mluvil rychle, jako by se bál. „Mami, potřebuju pomoct. Je to průšvih, ale mám to pod kontrolou.“ Ten den jsem prádlo nedověsila. Manžel seděl u stolu, ruce složené a mlčel. Věděli jsme, že něco není v pořádku už delší dobu. Syn se změnil. Vymlouval se na práci, peníze mu mizely, a když jsme se ptali, co s děje, zvyšoval hlas.
Nakonec přiznal, že má dluhy. Úvěr, kreditky a půjčky od známých. Dohromady tolik, že by to z jeho platu nesplatil ani za několik let.
Rychlé rozhodnutí
Pozemek za městem jsme drželi třicet let. Chtěli jsme tam jednou postavit dům na stáří. Ale když jsem viděla, jak se syn hroutí, byla jsem přesvědčená, že peníze mu pomůžou začít znovu. Manžel dlouho váhal. Nakonec řekl jen: „Uděláme to jednou. Napodruhé už ne.“
Prodali jsme ho rychle. Kupce zajímal jen přístup k silnici, my jen, aby to bylo co nejdřív. Získané peníze jsme převedli přímo věřitelům. Syn slíbil, že se změní, že začne chodit na finanční poradenství a všechno si bude hlídat. Tři měsíce jsme měli klid.
Návrat k nule
Pak se ozval znovu. Tentokrát tišeji, bez omluv, jen s prosbou. Byl zase v minusu. Prý mu zrušili přesčasy, zvedl se nájem, něco zapomněl zaplatit. Tentokrát jsem neplakala. Jen jsem dlouho seděla na gauči a počítala, kolik nám zůstalo. Manžel odjel na chatu a vrátil se až druhý den.
Tehdy jsem poprvé pochopila, že pomoc může být i překážkou.
Nepřestali jsme ho mít rádi, ale přestali jsme za něj všechno řešit. Dali jsme mu kontakt na dluhovou poradnu, nabídli mu, že může bydlet chvíli u nás, pokud si najde práci.
Pomalu zpátky
Dnes jsou to dva roky. Syn pracuje, občas se ozve, někdy přijede na oběd. Dluhy má pořád, ale splácí je sám. Už se neptám, kolik mu zbývá. Když se potkáme, mluvíme spíš o běžných věcech. Na pozemek se občas zajedeme podívat. Stojí tam hezká novostavba. Možná jsme ten pozemek prodali zbytečně.
