Článek
V koupelně jsem se postavila na váhu a koukala, jestli se číslo pohne dolů. Vidět změnu byla pro mě největší odměna. Přítel se protahoval u dveří. „Tak co?“ zeptal se jen na půl pusy.
„Jde to, minus půl kila,“ řekla jsem. Uvnitř mě to hřálo, ale nechtěla jsem to dávat moc najevo. Věděla jsem, jak těžce nese, že já ztrácím víc než on. On se postavil na váhu a číslo bylo stejné jako včera.
Společné začátky
První dny hubnutí byly fajn. Večer jsme vařili kuře na vodě a zeleninu, seděli jsme u stolu, povídali si o práci. Já si psala, co jsem snědla, Marek se tomu smál: „Ty to vždycky musíš mít všechno jako ve škole.“ On byl vždycky ten, kdo jedl, když měl radost, a přejídal se, když měl stres. Já mám prostě jídlo jenom ráda. Byli jsme dva lidé se stejným osudem, ale s úplně jinými důvody.
On si dával večer chipsy, já místo toho šla radši spát dřív, abych nemusela poslouchat jejich křupání. Jednou jsem se z toho rozbrečela v ložnici. Ale ne před ním. Nechtěla jsem, aby si myslel, že mě zradil. On neudělal nic hrozného. Jen to vzdal.
Já jsem se ale rozhodla, že už nechci žít tak unavená, zadýchaná po dvou schodech a utíkat před vlastní fotkou.
Marek se stal pozorovatelem. Začal dělat vtípky, že za chvíli budu „kost a kůže“.
Rozhovor na gauči
Jednou v sobotu jsme seděli u televize. Zeptala jsem se: „Budeš v tom pokračovat? Nechci na tebe tlačit, jen to potřebuju vědět.“ Chvíli koukal do obrazovky a pak řekl: „Mně to za to asi nestojí. Já se takhle cítím dobře.“
Uvědomila jsem si dvě věci. On byl opravdu spokojený. Já ne.
Vydržím to
Od té chvíle jsem už neříkala „my“, ale „já“. Chodila jsem běhat kolem přehrady, pomalu, ale jistě. Marek mi občas podal mrkev se slovy „ať máš vitamíny“, ale jinak si jel svoje.
Bylo to trochu zvláštní. Dál milovat někoho, kdo nechce jít stejnou cestou. Ale vztah není o tom mít jeden plán na život.
Naděje do budoucna
Zhubla jsem už 18 kilo. Když si oblékám džíny, které na mě čekaly roky ve skříni, cítím lehkou hrdost. Ne vítězství. Jen ten pocit, že jsem to nevzdala.
A Marek? Pořád mě má rád. Jen mě neprovází na každém kroku. Sedíme večer u televize a on si občas vedle mě ukrojí jablko místo čokolády. Ne proto, že musí. Ale protože chce být se mnou. A možná to je všechno, co teď potřebujeme.
Každý máme svůj kříž. A pokud ho uneseme aspoň kousek společně, i to je forma podpory.
