Článek
Seděli jsme u ní doma na gauči. Venku bylo teplo, ale ona si přetáhla přes kolena deku, jako by chtěla mít nějakou bariéru mezi námi. Viděl jsem, že hledá slova. Ozvalo se jen tiché „jseš moc hodný“. Neřekl jsem na to nic. Hlavou mi prolétlo, že můj způsob být s někým je hlavně o péči a ohledu, ale nevím, jak vypadá hranice mezi pozorností a podlézáním. Možná ji nikdy nepřekročím, protože ani nevím, kde přesně leží.
Když radši neřeknu, co potřebuji
Vlastní názor si nechávám často až na konec. Ve vztahu i jinde. Člověk se to naučí, když vyrůstá v malém bytě, kde je vždycky někdo, kdo potřebuje pozornost víc. Sestra měla zdravotní problémy, máma dělala přesčasy. Já spíš vyplňoval mezery. Naučil jsem se nic neočekávat.
Nepříjemné uvědomění v tramvaji
Odešel jsem od ní jenom s igelitkou plnou věcí. V tramvaji bylo narváno. Chytil jsem se madla a napadlo mě, že už potřetí odcházím stejně. Bez konfliktu, bez výčitek, jen s tichým přijetím.
Po cestě domu jsem se zastavil v hospodě. Někdo na baru se mě zeptal, jak se mám, ale odpověď hned vyšuměla. Říkal jsem si, jestli jsem to takhle nezařídil vlastně sám. Když dáváš všem prostor, je těžké si o nějaký říct.
Malá změna u regálu s těstovinami
Další den jsem stál v supermarketu a automaticky sáhl po těstovinách, které měla ráda ona. Uvědomil jsem si to až u pokladny a vrátil jsem se zpátky pro jiné. Možná to působí směšně, ale pro mě to byl zásadní krok. Vybral jsem takové, které chutnají mně. Doma jsem si je uvařil jen s olivovým olejem, solí a parmazánem. Konečně moje volba od A do Z.
Nečekám velké zvraty. Pořád cítím potřebu být ten, kdo se přizpůsobí. Ale když jdu večer spát, říkám si jednu jednoduchou větu: být hodný neznamená být neviditelný. Chci zůstat tím, kým jsem, jen nechat víc prostoru i pro sebe. A když přijde další vztah, možná mě někdo vezme i s tím, že si umím říct o poslední kousek čokolády. Nebo si ho aspoň nechám sám.
