Článek
Byl začátek školního roku a Marek se po prázdninách nechtěl zvednout z postele. Ráno mlčel, odpoledne házel tašku do kouta. Učitelka mi zavolala po týdnu, že se nesoustředí a vyrušuje. Říkala, že možná potřebuje nastavit hranice, že bývá často roztržitý. Já jen poslouchala a přikyvovala. Všechno jsem si zapisovala na malý papírek.
Pokusy o řešení
Objednala jsem ho k dětskému psychologovi. První termín byl za dva měsíce. Mezitím jsem se snažila s ním víc mluvit a víc vysvětlovat. Všechno to „víc“ jen zvyšovalo napětí doma. Manžel tvrdil, že Marek potřebuje pevnější režim, že jsme na něj moc hodní. Já v noci hledala články o úzkostech a ADHD. Na internetu jsem četla příběhy, které končily slovy „pomohla nám odborná péče“.
Setkání s odborníky
Psycholožka byla milá, ale hned po první hodině mi řekla, že to bude chtít spíš psychiatra. Dala mi seznam kontaktů. Polovina z nich už nebrala nové pacienty, druhá měla čekací dobu v řádu měsíců. Když jsem se dovolala do krajské nemocnice, sestra do telefonu řekla: „Zkuste vydržet, děláme, co můžeme.“ Vydržet? Můj syn se zavíral v pokoji, přestal chodit na kroužky, přestal se smát. Vydržet znamenalo dívat se na to, jak se pomalu ztrácí.
Jednoho odpoledne přišel ze školy s poznámkou. Učitelka psala, že napadl spolužáka. Seděli jsme proti sobě u stolu a já nevěděla, co říct. Jen jsem se ptala, co se stalo, a on řekl, že už to nevydrží. Ta věta mi zůstala v hlavě celé dny. Zavolala jsem znovu do nemocnice, do poradny, do školy. Nakonec nás vzala jedna mladá lékařka, která právě nastoupila. Řekla, že to nebude jednoduché, ale že to zvládneme. Nezaznělo v tom nic přehnaného, jen klid.
Malé posuny
Teď chodíme na terapie jednou za čtrnáct dní. Marek občas vypráví o škole, ale nic konkrétního. Když ráno odchází, často se ohlédne a mávne. Nic víc. Ale po měsících ticha i to stačí. Vím, že systém má díry a že rodiče někdy tápou, protože pomoc se hledá hůř než odvaha. Ale taky vím, že každý malý posun je kus naděje. A že vydržet má smysl jen tehdy, když víme, že nejsme sami.
