Článek
Seděly jsme tehdy v malé kavárně. Bylo léto, horko, a já měla v hlavě spoustu plánů. Mluvila jsem o svém nápadu. O malém studiu, které by nabízelo kurzy výroby svíček a přírodní kosmetiky. Ukazovala jsem kamarádce návrhy loga, rozpočet i první kontakty na dodavatele. Tehdy mi přišlo přirozené to sdílet. Byla to přece moje kamarádka.
O měsíc později mi přišel od ní zpráva: „Máš chvilku? Musím ti něco říct.“ Sešly jsme se znovu, tentokrát v jiném podniku. Seděla naproti mně a mluvila rychle. Řekla, že se rozhodla otevřít vlastní studio. V podstatě stejné. Doslova použila můj koncept i název, který jsme vymýšlely spolu.
Ticho místo odpovědi
Nepamatuju si přesně, co jsem jí na to řekla. Možná nic konkrétního. Jen jsem se dívala, jak přidává cukr do kávy, a přemýšlela jsem, kdy přesně se to mezi námi zlomilo. Další dny jsem se neozvala nikomu. Jen jsem chodila do práce a po večerech mazala poznámky z počítače, abych se na ně nemusela dívat.
Několik týdnů jsem sledovala, jak propaguje svoje nové studio na sociálních sítích. Fotky, které připomínaly moje návrhy. Texty, které jsme kdysi psaly spolu. Dokonce i barvy interiéru odpovídaly mým původním plánům.
Ztráta, která není vidět
Lidi často říkají, že to jsou jen nápady, že si každý může založit, co chce. Jenže pro mě to nebyl jen nápad. Byly to roky sbírání odvahy. Kurzy, úspory, nekonečné noci nad plánem, který mi dával smysl. Pár známých se mě ptalo, proč to prostě neudělám taky. Jenže nemohla jsem začít něco, co už někdo jiný otevřel přede mnou.
Trvalo mi půl roku, než jsem se vrátila k tomu, co mě bavilo. Znovu jsem začala chodit na trhy, mluvit s lidmi, zjišťovat, co bych mohla dělat jinak. Tentokrát jsem nepsala žádné plány do sdílených složek a nikomu nic neukazovala dřív, než jsem byla připravená.
Dnes mám malý e-shop s originálními dárky. Ne tak velký, jak jsem si kdysi představovala, ale je skutečně můj. Ta zkušenost mě naučila, že blízkost není totéž co důvěra. A že někdy je lepší chvíli mlčet a znovu si promyslet, co člověk opravdu chce.
Když se ohlédnu
S tou kamarádkou už se nevídáme. Občas ji zahlédnu na akcích a pozdravíme se. Nejsou v tom žádné emoce, spíš slušnost. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jí to odpouštím, asi bych řekla, že ano. Ale ve skutečnosti už to neřeším.
Našla jsem způsob, jak začít znovu, i když tentokrát úplně jinak. A možná právě proto mám pocit, že jsem konečně opravdu začala.
