Článek
Ráno sedíme společně u stolu. On listuje v telefonu, já dolévám dětem čaj. Nikdo nic neříká. Manžel odcházejí do práce a ozve se jen klapnutí dveří. V bytě zůstane ticho, které dřív nebývalo.
Kdysi jsme spolu plánovali, kam pojedeme na dovolenou. Teď řešíme, jestli se splátka hypotéky vejde do rozpočtu. Mluvíme hlavně o penězích, o dětech a o tom, co je potřeba udělat. Nic víc. Když mi jednou řekl, že by si možná koupil nové kolo, odpověděla jsem jen, že ať si ho koupí, když chce. Ne že bych mu to nepřála. Jen jsem nevěděla, co víc říct.
Každý na svém místě
Večer si každý sedne jinam. On k televizi, já do ložnice s notebookem. Občas se potkáme na chodbě. „Zítra jedeš pro kluky?“ zeptá se. Přikývnu. Už se na sebe neusmíváme, ale ani se nehádáme.
Někdy přemýšlím, kdy se to stalo. Nebyl žádný velký zlom. Spíš pomalé rozpojení. Každý rok trochu dál, až jsme zůstali stát vedle sebe jako dva cizinci. Oba víme, že kdyby nebyly děti, možná bychom už spolu nebyli. A přesto ráno zase vstaneme, uděláme snídani a přivezeme děti ze školy.
Jednou jsem mu to řekla nahlas. „Jsme spolu jen kvůli dětem a hypotéce.“ Dlouho mlčel a pak řekl: „Možná jo. Ale aspoň jsme to nevzdali.“ Nevím, jestli to bylo útěšné, nebo jen pravdivé.
Ticho, které drží
Občas si říkám, že v tom tichu je i něco klidného. Že možná nejde o lásku, jakou jsme znali, ale o způsob, jak vydržet. Možná jednou děti odejdou, my zůstaneme sami a zjistíme, že si pořád dokážeme uvařit kávu a sednout si ke stejnému stolu. Bez výčitek, bez iluzí. Prostě jen tak.
