Článek
Pojem „genocida“, pokud se pokusíme o doslovný překlad, znamená „zabít národ“, i když s původně řeckým slovem „genos“ je to složitější, znamená i rod či původ. Ale od tohoto významu je odvozena i definice OSN a mezinárodního práva, která říká, že genocida je snaha o zničení národa, etnika, rasové nebo náboženské skupiny. Prakticky se jedná o zločiny z nenávisti vůči lidem kvůli tomu, že patří k určité rasové, etnické či náboženské skupině.
Rwanda
Rwanda je stát ve východní části Afriky. Stovky let zde vedle sebe žili obyvatelé dvou etnik – Hutuové a Tutsiové.
Problém a hlavní kořen budoucích problémů zasadili až po první světové válce kolonizátoři z Belgie, kteří určili Tutsie jako privilegovanou skupinu. I když jich byla menšina necelých dvaceti procent, stala se z nich elita, která měla veškerou moc, vliv, majetek, ale například i přístup ke vzdělání. Hutuové tak nejenže neměli takový majetek, ale ani se nemohli dostat z kruhu chudoby, protože neměli přístup ke vzdělání a byli negramotní.
Belgičané měli na svědomí i další klíčovou věc pro genocidu. Kolonizátoři určili povinností mít v průkazu jedno razítko. To razítko určilo, jestli je člověk Hutu, nebo Tutsi. Prakticky šlo o razítko, které později pro jednoho znamenalo život, pro druhého smrt. Samotní obyvatelé Rwandy mnohdy sami do té doby vůbec neřešili, jaká je jejich kmenová příslušnost. Belgičané to také nezjišťovali, často určili jako privilegované obyvatelé méně tmavé a vyšší.
Dekolonizace a začátek násilí
Na přelomu 50. a 60. let se situace změnila, vznikla zde první politická strana, jejíž hlavní body programu byly nezávislost státu a zrušení privilegií Tutsiů. Už zde se objevovalo násilí a Tutsiové začali utíkat do sousedních zemí. V roce 1960 se Rwanda stala skutečně nezávislým státem a následně byli Tutsiové odstraňováni z důležitých funkcí. Po referendu bylo zrušeno království, monarchie Tutsiů, a v roce 1961 vznikla Rwanda jako republika. V roce 1962 odešli Belgičané, kteří území kolonizovali. Vládnout nyní začalo nejpočetnější etnikum, Hutuové, kterých bylo ve společnosti přibližně 80 procent. A začali vládnout způsobem, který pokračoval v rozdělování ras, i když mezi jednotlivými etniky nebyly žádné rasové rozdíly.
Napjatá atmosféra nepolevila, ani když se moci chopil Habyarimana, který se stal prezidentem. Naopak začaly další vlny migrace Tutsiů.
Uprchlíci z Rwandy. Celkem ze země uteklo přes milión lidí. Kigali, 1994.
90. léta
Občanská válka a etnický konflikt začaly už před genocidou, na začátku 90. let. Už před tím docházelo k násilí a masové migraci. Utíkali pochopitelně především Tutsiové a někteří z těch, kteří utekli, založili v sousední zemi už na konci 80. let armádu s názvem Rwandská vlastenecká fronta. Ta v roce 1990 překročila hranici a zaútočila s cílem svrhnout vládu. Občanská válka měla své fáze a pokusy o smír. Francie se přidala na stranu vlády Rwandy, pomáhala jim vojensky i finančně, i když později se snažila situaci zklidnit a pomáhat především směrem ke zklidnění situace. Vojsko OSN, které mělo v napjaté a nepřehledné situaci dohlížet na mír, provozovalo strategii nečinnosti a nezasahování.
Genocidu odstartovalo rádio
Na začátku dubna 1994 Radio Mille Collines začalo vysílat zprávy o tom, že se „něco stane“. V té době samozřejmě nebylo jasné, co se za touto zprávou skrývá. I před tím bylo rádio výrazně proti Tutsiům, které označovala ve vysílání jako „šváby“. Podstatné je, že ve Rwandě další silná média neexistovala, žádné noviny, žádná televize. Prakticky celá země poslouchala jednu vysílací stanici.
Mezitím šéf mise OSN hlásil do centrály, že se něco chystá a že ví, kde jsou sklady mačet. Dostal pokyn „nezasahovat“.
6. dubna se „něco stalo“. Jediná jasná informace byla, že prezident Rwandy, zástupce etnické skupiny Hutuů, zemřel po pádu letadla. Pár dní se ještě nic nedělo, řešilo se, co se stalo a kdo to udělal. Ale pak rádiem přišel pokyn k zabíjení, i když toto slovo ve vysílání nikdy nebylo použito, stačila spojení jako „zašlápnout šváby“ apod. Z vraždy prezidenta byli obviněni Tutsiové. Ne konkrétní jednotlivci, ale všichni Tutsiové, stovky tisíc lidí. Dodnes není jasné, co přesně se s letadlem stalo. Co víme je, že jednotky Interahamwe, prakticky šlo o milice Hutuů, už byly připraveny.
Co se dělo potom se dá těžko popsat slovy. Zabíjelo se vším, co místní měli – mačety, motyky, další nářadí. Průměrně deset tisíc lidí bylo zavražděno každý den. Radio Mille Collines zařadilo další stupeň, když ve vysílání normalizovalo zabíjení. Ze sousedů byli nepřátelé, které bylo nutné zneškodnit. Zabíjení probíhalo i v rodinách.
Co tehdy nebylo jasné ani některým moderátorům rádia, ale později vyšlo najevo, je informace, že rádio bylo založeno armádou a lidmi z vlády, samozřejmě neoficiálně. Rádio bylo hlavním podněcovatelem genocidy. Kdyby nebylo rádio, nebyla by ani genocida.
Po měsíci rádio posunulo podněcování k násilí na nový vrchol výzvou k zabíjení i těch, kteří se neúčastní násilí na Tutsiech. „Špatní“ tak nově byli u umírnění Hutuové a i oni, pokud se neúčastní zabíjení, mají být terčem.
Role OSN
Největší genocidu od konce holocaustu provázela i kritika OSN. Organizace měla na místě své vojáky, ale celá mise měla jen „monitorovací mandát“. Vojáci směli střílet jen tehdy, když na ně bylo nejdříve vystřeleno. Profesionální část mise tvořili Belgičané. I když Hutuové zavraždili deset belgických vojáků, změnilo se jen to, že Belgie se z mise stáhla. Misi velel Romeo Dallaire, který se marně snažil genocidě zabránit. Po návratu z mise se ze zoufalosti pokusil spáchat sebevraždu. Několik let poté napsal knihu, v které obvinil OSN z nečinnosti a podílu na genocidě.
Památník na místě, kde bylo zabit deset belgických vojáků. Kigali, Rwanda.
Kofi Annan, tehdejší šéf OSN, několik let po genocidě přiznal, že OSN mohla vraždění zabránit. Pochybení přiznal i Bill Clinton, tehdejší prezident Spojených států amerických. Oba dva se obávali dalšího zpackaného zásahu v cizí zemi po operaci v Somálsku (Mogadišu, 1993).
Po zabíjení…
Vraždění Tutsiů bylo zastaveno až když Rwandská vlastenecká armáda ovládla území Rwandy. Teď ale začalo násilí proti Hutuům.
OSN oficiálně uznalo zabíjení za genocidu, protože násilí bylo mířeno na jedno etnikum. Vznikl Mezinárodní soudní tribunál. A tribunál skutečně fungoval a odsoudil hlavní osobnosti, často na doživotí. I rádio a jeho pracovníci byli uznáni jako podněcovatelé genocidy.
I Ve Rwandě vznikl zákon o genocidě a podle něho bylo tři roky po genocidě v přeplněných věznicích 130 000 lidí, z nichž naprosto většina trvala na své nevině. A pravděpodobně moc nechápali, co se děje. Často tvrdili, že jen poslouchali, co jim řeklo rádio.
Očekáváný věk dožití ve Rwandě a jak se na něm podepsala genocida.
Nová vláda Rwandy zavedla po občanské válce a genocidě nové průkazy, tentokrát bez kmenové příslušnosti. Nejen to, i koncept kmenové příslušnosti byl zrušen. Dnešní obyvatelé tak jsou už Rwanďané, nikoliv Hutiové nebo Tutsiové. Svou zásluhu na tom má i Paul Kagame, původně generál Rwandské vlastenecké fronty, který po válce zaujímal vysoké politické funkce a v roce 2000 se stal prezidentem, vytvořil vládu národního smíření a snažil se pojit oba kmeny.
Kagame ale není žádným hrdinou, sice vyhrál troje volby a zasadil se o programy, které Rwandě pomáhají ekonomicky a sociálně, ale žádné z uskutečněných voleb nebyly mezinárodními pozorovateli hodnoceny jako svobodné a spravedlivé, Kagame je obviňován z politických represí a jeho vláda je autoritářského charakteru.
Zdroje:
IGARASHI, Kumiko, Proč zabili své sousedy. Dokumentární film, 1998. K dispozici zde: https://www.jsns.cz/lekce/15617-proc-zabili-sve-sousedy
Wikipedia přispěvatelé. Rwandan genocide. Wikipedia, The Free Encyclopedia. 25. 6. 2024, citováno 3. 7. 2024. Online, k dispozici zde: https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Rwandan_genocide&oldid=1230886779
Před 30 lety vypukla občanská válka ve Rwandě. Skončila genocidou, jež vymazala pětinu populace. Česká televize. 1. 10. 2020, citováno 3. 7. 2024. Online, k dispozici zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/pred-30-lety-vypukla-obcanska-valka-ve-rwande-skoncila-genocidou-jez-vymazala-petinu-populace-44819
