Článek
Poválečná část německých dějin je slepou skvrnou historie. V učebnicích a knihách máme popsané dějiny nacistického Německa, druhé světové války a pak až Marshallův plán, berlínskou krizi a rozdělení Německa na dva státy. První měsíce po konci druhé světové války tam chybí. Podle autora knihy Čas vlků, Haralda Jähnera, je to tím, že za dějiny před i po konci druhé světové války byl někdo zodpovědný. V měsících a letech po druhé světové válce však na území Německa prakticky neexistoval stát. Není stát, nejsou dějiny.
V této slepé skvrně zmizel starý svět a staré pořádky, ale nic nového zatím nevzniklo. Nastává čas velkého třesku. Doba je definována hladem, bídou, nebezpečím. Vzniká naprosto nová morálka a společnost. I proto se hovoří o „čase vlků“, kdy je člověk člověku vlkem, každý se staral jen sám o sebe a svou smečku, z veřejnosti a politického života se utíkalo k rodinám.
Rok nula, jak je toto období také označováno, začal každému jindy. V Cáchách na západě už v říjnu 1944, v Duisburgu až 28. března 1945 na levém břehu Rýna, na druhém břehu ale až skoro o dva týdny později.
Stěhování národa
Více než polovina Němců byla okamžitě po válce na místě, na kterém neměla nebo nechtěla být. Devět milionů lidí bylo evakuováno nebo ztratilo domov kvůli bombardování, dalších čtrnáct milionů bylo uprchlíků a vysídlenců. Deset milionů bylo nyní propuštěných totálně nasazených dělníků a vězňů (nejen) koncentračních táborů. Vracelo se i několik milionů vojáků. Čtyřicet milionů lidí bylo v pohybu. Nepředstavitelný proces, zmatek, ohromná mašinerie vysidlovací, deportační, logistická a mobilizační.
Ne všichni se však dali okamžitě do pohybu. Někteří šli velmi pomalu, někteří se na dlouhé týdny zastavili, další vyčkávali, co bude dál. A někteří zůstávali dokonce v bývalých koncentračních táborech.
Spojenci chtěli zkontrolovat a vyslechnout každého německého vojáka, v okolí Kolína tak ještě v květnu vznikl obří tábor pro milion lidí. Jen plot, záchody a kuchyně. Žádná střecha. Na takovém místě strávili vojáci několik týdnů, než byl v září 1945 tábor zrušen. Mezitím vzniklo třicet podobných táborů. Šest milionů vojáků se během let 1945 a 1946 vracelo domů, tři a půl milionů německých vojáků zůstávalo v sovětském zajetí a tři čtvrtě milionů bývalých bojovníků bylo zajatých ve Francii.
Do všeho musíme započítat, že za vše měli zodpovědnost Spojenci. A ti byli čtyři ve čtyřech okupačních zónách. Nejde tak „pouze“ o čtyřicet milionů lidí v pohybu, ale o čtyřicet milionů lidí v pohybu ve čtyřech různých „státech“.
Setkání na nádraží
Nejdůležitějšími místy na území Německa se stala vlaková nádraží. Právě tam se všichni setkávali, tam byly největší skupiny lidí. Spoje často nefungovaly, byly zastavené kvůli porouchaným kolejím, nebo byly vlaky přeplněné – lidé tak čekali na vlaky několik dní. Jeden z nových německých časopisů pověřil v létě 1947 svého fotoreportéra Erica Bodlandera, aby podnikl noční cestu z Hamburku do Mnichova. Bodlander dorazil do Mnichova za osm dní.
Zároveň si lidé na nádraží chodili pro informace. Celé Německo bylo na nohou a na nádražích bychom mohli vidět vedle sebe ruské a amerického vojáka, chudé tuláky, muže v oblecích, ženy v krásných šatech, ale také celé rodiny s veškerým svým majetkem naloženým na kárkách.
Z východu na západ, rasismus stále trvá
Po prvních měsících nastal další velký pohyb obyvatel, tentokrát z východu Německa na západ. Západní Německo mělo po válce o deset procent více obyvatel než před válkou, ale mělo o čtvrtinu méně bytů.
Ačkoliv se Západní Německo dlouhodobě chlubilo skvělou integrací obyvatelstva, reálně šlo o jiný příběh. Západní Němci se jak k Němcům z východu, tak i k cizincům chovali někdy až nelítostně. Místní se bránili „přistěhovalcům“ a cizince mezi sebou nechtěli. Někteří z nových obyvatel museli být dokonce chráněni vojskem, aby se vůbec dostali do jim nově přidělených domů. Když Němci na západě zjistili, že novým obyvatelům budou muset v zaměstnání normálně platit, byli v šoku, frustrovaní, naštvaní. Všem obyvatelům z východu nadávali do „Poláků“. Znovu ožil německý rasismus.
Začala diskuse o „německých kmenech“ a o tom, jak německé regiony ztrácí své tradice. Když už Němci nemohli chválit svůj národ a být nacionalisté, změnili svou identitu přimknutím k regionům. Ale nyní cítili, že ani s regiony se nemohou identifikovat kvůli nově příchozím obyvatelům, kteří přinášeli jiné zvyky. Slavným se stal svatební proslov, kdy se syn bavorské sedláka oženil s ženou ze severu Německa a ředitel Svazu bavorských sedláku to v proslovu označil za „hanbu“, „krvesmilstvo“ a přímo vyzval k vyhnání „Prusů“ na východ, pokud možno „rovnou na Sibiř“.
Ti poškození. A ti méně poškození
Větší „souhře“ obyvatel nepomohly ani další kroky. Němci byli oficiálně rozděleni na dvě skupiny, jedna měla trpět během války více než ta druhá a nyní měla skupina trpící méně zaplatit druhé skupině „vnitřní válečný dluh“. Majitelé pozemků, domů a dalšího majetku se museli vzdát poloviny svého majetku. Nemuseli se vzdát přímo svých pozemků a dalšího majetku, ale museli ve prospěch „obětí války“ odevzdat finanční ekvivalent poloviny majetku. Částku bylo možné rozložit na splátky po dobu třiceti let.
Zároveň je nutné si připomenout, že ve firmách, kulturních institucích a v kancelářích pro úředníky stále pracovali nacisté. Vrcholní nacisté utekli, páchali sebevraždy, nebo byli zajati, ale „střední management“ zůstával na místě. Nicméně i tak se veřejný pořádek propadal do anarchie, nikdo nebyl za nic zodpovědný, nikomu nic nepatřilo, zákony nebyly. Policisté nevěděli, jestli stále jsou policisty. Někteří si svoje uniformy raději svlékli a spálili je.
Noví kriminálníci, staré násilí na ženách
Anarchie umožňovala spoustu drobné kriminality. Období nahrávalo i novému typu kriminální činnosti, při které lidé měnili identitu tak, jak potřebovali. Jednou falešný lékař, podruhé šlechtic a potřetí sňatkový podvodník. Tento typ kriminality byl možný, protože všude bylo spoustu nových lidí, kteří přišli odnikud a objevili se z ničeho nic. Žádná rodina, žádní přátelé, žádné vazby a sociální prostředí. A žádné úřady. Tito lidé nemohli být spojeni se starou identitou, a tak si založili naprosto nový život.
Konec války a začátek času vlků také představuje jinou zkušenost pro muže a pro ženy. Začátek nového období znamenal pro miliony německých žen sexuální násilí, které měla na svědomí Rudá armáda.
Fyzický hlad. A hlad po kultuře
Teprve teď, když skončila válka, nastalo pro Němce období hladu. Němci během války neznali hlad, protože se jim žilo relativně dobře z kořisti z okupovaných území. Nacistická říše měla tolik zásob, že obyvatelstvo nemělo problém ani během dlouhých bombardování.
Přídělový systém mělo Německo od roku 1939, ale až Spojenci snížili příděly na 1550 kalorií denně, což je šedesát až sedmdesát procent potřebných pro výživu průměrného dospělého člověka. V prvních třech letech příděl v některých obdobích dokonce klesl na 800 kalorií denně.
Paradoxně byla v některých Němcích neskutečná touha po životě, po zábavě, kultuře. Po nejistých prvních dnech na povrch vytryskla nová síla života. Neměli jídlo, neměli kde bydlet, ale stejně zažívali nejšťastnější období života. Zábrany byly pryč stejně jako starý svět, nyní byl čas oslav života. Nevázaná veselost vzbuzovala pochopitelně pocit nevhodnosti i u většiny z veselých. Čas velkého restartu ale přinášel pocit nesmírné svobody. Po nacistické éře byl i čas a chuť na hluboké debaty.
Samozřejmě neoslavovali všichni. Bylo mnoho zoufalých lidí, kteří bojovali o život, bylo mnoho lidí, kteří ztratili své blízké. Ale kdo mohl, tančil. A tancovalo se tak moc, že musely dokonce zasahovat úřady a zakazovat i již vojenskou správou povolené akce.
Zdroj:
JÄHNER, Harald. Čas vlků: Německo a Němci 1945-1955. Přeložil Nina FOJTŮ. Edice N. V Praze: N Media, 2025. ISBN 9788088433682.
