Článek
„Všemu lidu Československé socialistické republiky, včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republika, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády, i prvního tajemníka ÚV KSČ (…).“
Tato mrazivá slova vysílal Československý rozhlas na konci druhé hodiny ranní 21. srpna 1968. Zároveň to byla slova, která ukončila čas nadějí na politické, ekonomické a společenské změny. Přepsaný záznam slov svědčí o roli médií, která byla i v těchto okamžicích obrovská. Na jedné straně stál základní úkol – informovat o aktuálním dění. Na druhé straně šíření informací bylo spjato s nenásilnou formou boje proti okupačním silám.
Klidná revoluce v Československu
21. srpna bylo ukončeno období pražského jara. Z politického hlediska bylo pražské jaro nastoleno 5. ledna, kdy byl do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ dosazen Alexandr Dubček. Josef Smrkovský, předseda Národního shromáždění, se snažil vysvětlit změny v druhé polovině ledna ve svém textu „Oč dnes jde“. V krátkém textu formuluje nový zájem na přerušení další deformace komunistické strany a společnosti.
Veškeré změny pocházely od Komunistické strany Československa. Strana se snažila řešit zhoršené životní podmínky svých občanů a najít cestu dalšího rozvoje. Politika 50. let se vyčerpala. Veškerá diskuze k těmto zásadním otázkám, snaha o sebekritiku a tím podnícení nové tvořivé atmosféry, vyústila v Akční program.
Akční program KSČ se stal ústavou pražského jara, která na jednu stranu hlásila, že „ve vnitřním životě republiky se objevilo sektářství, potlačování demokratických práv a svobod lidu, porušování zákonnosti, prvky zvůle a zneužívání moci, což vedlo k podlamování iniciativy lidí, a navíc těžce a nespravedlivě postihlo mnoho občanů, komunisty i nekomunisty.“ A na druhou stranu chtěl prosadit „ekonomickou soustavu řízení, která by dovedla prosadit obrat k intenzivnímu růstu; zapojení země do procesu vědeckotechnické revoluce ve světě, což si vyžádá zvlášť intenzivní spolupráci dělníků a rolníků s technickou a odbornou inteligencí a což bude klást vysoké nároky na znalost a kvalifikaci lidí; široký prostor pro společenskou iniciativu, otevřenou výměnu názorů a demokratizaci celého společenského a politického systému“.[1]
Nešlo ale jen o společnost jako takovou, nýbrž i o žurnalisty, kteří byli navyklí nedemokratickému režimu, a systém jejich práce tomu odpovídal. Nejisté začátky popisuje ve svých pamětech redaktor Jiří Svejkovský. V momentě, kdy nevěděl, jestli může zveřejnit výsledek debaty na konferenci, poslal na lístku napsaný dotaz směřovaný k Smrkovskému s otázkou, jestli může zveřejnit v televizi část jeho odpovědi. Smrkovský odpověděl jen stručné „ano“ a papírek podepsal. Takové byly počátky uvolnění cenzury, ale i autocenzury.[2]
Veřejnost dostává svou šanci na uchopení změn až během dalších měsíců, kdy hrála hlavní roli právě média, která využila větší a svobodnější prostor k své vlastní prezentaci, aniž by čekala na oficiální zrušení panující cenzury. Beze sporu to byla právě média, která v lidech probudila zájem o politiku a politické změny a tím i vybudování občanské společnosti. Smrkovský (avšak nejen on) pomohl šířit nové politické záměry besedou „Mladí se ptají“, jenž byla v přímém přenosu vysílána v rozhlase a záznamem v Československé televizi. Svým charakterem byla tato beseda mnohem přínosnější pro lid – mladí, hlasití a netrpěliví lidé se ptali přímo odpovědných na minulost, současnost a budoucnost. Odpovídající komunisté jim růžové brýle nenasazovali a pravdu nezakrývali. Teprve pořad takového formátu mohl přinést skutečný posun.[3]
Začátek nové televizní éry
Za prolomení ledu v televizi, v tomto případě spíše ledovce, lze považovat televizní rozhovor z počátku února (1968) mezi redaktorem Kamilem Wintrou a nově zvoleným předsedou spisovatelů Eduardem Goldstückerem. Změna je vidět hned po úvodním seznamování, kdy přijde slovo na IV. sjezd spisovatelů, netransparentnost, protesty studentů, a v jeden moment dokonce komunistický funkcionář přiznává, že se mohla stát chyba.
Československá televize se poprvé od svého vzniku ocitla v neznámé situaci – bez cenzury za zády a s publikem po boku. Prostor dostaly nové pořady (Sondy, Věc veřejná, Mezi námi, později Slovo ke dni), jejichž účel byl jednoduchý – diskutovat o společenském dění. Do studií přicházeli besedovat hosté, kamery směly i mezi politiky, a především se nemusely soustředit jen na oficiální zpravodajství, ale zaměřily se na komentované zpravodajství. To pochopitelně muselo vést ke kritice politického a společenského dění.
Volnost v působení nevyužila Československá televize jen v možnostech zpravodajství, ale tvůrci se vydali i přímo do terénu a natáčeli dokumenty. Tak vznikl například dokument pojmenován Kontrola, který se věnoval tématu politických vězňů, jejich bezmoci, zacházení s nimi a obecně právním normám. Asi největším přečinem z pohledu budoucí normalizace se stal pětidílný pořad Na pomoc generální prokuratuře, který byl věnován pochybnostem o sebevraždě Jana Masaryka.[4]
Srpen 1968
Klidná revoluce v Československu se nelíbila Sovětskému svazu; celý socialistický blok považoval situaci za škodnou a nebezpečnou, neboť by mohla přispět k vymanění Československa ze sovětské sféry vlivu.
Zprvu následovala jednání a snaha o přesvědčení, respektive spíše nátlak. Tomu však československá komunistická garnitura odolala, snažila se řešení odkládat s tím, že vyčkají na další sjezd konaný 9. září. Výhrůžkám a nátlakům odolávala československá sestava reformních komunistů v březnu v Drážďanech a v květnu v Moskvě. Probíhala pochopitelně i další jednání bez československé účasti; Brežněv si sám situaci mnohdy telefonicky mapoval rozhovory s Dubčekem.
Další akce jsou už známé – pohraniční cvičení Šumava, jednání na Slovensku, před kterými ještě stihl Pavel Kohout ve vysílání Československé televize přečíst provolání lidu ke „svým“ politikům, vyjádřit jim důvěru a zároveň vyzvat, aby nečinili žádné ústupky a úspěšně dokončili svou cestu za cílem, v který všichni občané doufají. Za necelý měsíc už následuje noční vpád sovětských a bratrských armád na území Československa.
Rozhlas a televize měly svůj účel i během srpnových dnů, z počátku však převzal roli pohotovější rozhlas. Televizní vysílání bylo díky svému charakteru mnohem zranitelnější a jeho technické zajištění náročnější. Prezident republiky, Ludvík Svoboda, se prostřednictvím médií dvakrát během 21. srpna obrátil na svůj lid a nabádal jej k odpovědnému chování. Zároveň informoval o nejen svém úsilí dosáhnout dohody o odchodu vojsk.
Nezačal jen politický boj o zachování důstojnosti Československé socialistické republiky, ale i boj médií o své zachování, o vysílání i ve značně ztížených podmínkách, neboť pravidelná studia byla obsazena vojáky. Rozhlasové vysílání se rozloučilo jako první. Následovalo přemísťování televizní techniky do jiných studií, kde mohlo vysílání na chvíli pokračovat. Diváci mohli například sledovat v přímém přenosu obsazení jednoho z vysílačů („Cukrák“). I televizní spojení se dočasně „odhlašovala“, technici však hledali další místa vhodná pro vysílání.[7] Vysílání pokračovala až do návratu československých politiků z Moskvy 27. srpna. Po celou dobu stíhali pracovníci televize sbírat informace, ale i záběry z vojensky obsazené Prahy, zajišťovat technicky vysílání v nestandardních podmínkách, ale například i předávat nahraný materiál za hranice do Rakouska. Televizi a rozhlasu se podařilo najít řadu osobností (jak své kolegy, tak herce, sportovce, spisovatelé), kteří neváhali a obhajovali své názory před národem, odsuzovali okupaci a snažili se s nejvyšším odhodláním dodat odvahu posluchačům a televizním divákům.
Naopak rétorikou ze strany komunistické vypadala situace následovně: „Kontrarevolucionáři uvedli do chodu předem připravené ilegální vysílačky a tiskárny. Pomlouvačné výmysly a falsifikáty vyráběné a šířené touto cestou přebírá imperialistická propaganda, která se snaží je vydávat za výraz oficiálního stanoviska ČSSR a jeho veřejného mínění.“[5]
Konec krátké éry
Konec naději znamenalo přijetí Moskevského protokolu. Samotný šestý článek je věnován budoucím opatřením v oblasti rozhlasu a televize, které mělo podniknout ÚV KSČ. „Kontrarevoluce“ tím definitivně skončila a byl zahájen návrat k socialismu.
Vláda skutečně nezahálela a ihned po návratu z Moskvy začala činit změny. Nejdříve ukončila oficiálně provizorní vysílání, aby na konci srpna dala vzniknout Úřadu pro tisk a informace. První pokyn z nové instituce zněl nekritizovat přátelské země a socialismus. Vytištěno v tisku či odvysíláno v televizi či rozhlasu nesměla být ani slova „okupace“ a „okupant“.
„V zájmu dalšího pokojného vývoje“, jak uvádí zákon č. 127/1968 Sb., bylo, aby média nenarušovala politiku, nýbrž je nutno „zabezpečit všestrannou péči o rozvoj periodického tisku“. Jak se mají média rozvíjet, aniž by psala o domácí a zahraniční politice, není řečeno. A co znamená péče o média, prakticky vysvětluje další článek ze zákona – na jeho popud vzniká již výše zmíněný Úřad pro tisk a informace. Jediným cílem nového úřadu bylo „usměrňovat a kontrolovat“ činnost médií. Co se nebude líbit zmocněnci Úřadu, respektive co bude v rozporu s údajnými zájmy státu, na veřejnost neprojde. Žurnalistika přestala existovat. Tento a další zákony podepsali stejní lidé, kteří před pár měsíci cenzuru zrušili.
Samozřejmostí je, že došlo k rázným změnám v samotné Československé televizi. Skladba programů musela být změněna. V nové atmosféře nebylo možné vysílat vlastní názory, a tak z obrazovek mizely postupně publicistické pořady. Změny byly pochopitelně i personální. Vyhnáni byli i zahraniční (západní) zpravodajové. Na Československou televizi dolehla oficiálně tma v podobě cenzury od 1. listopadu.
Další vývoj
Už na začátku roku 1969 si lze ilustrovat další práci v televizi – v lednu proběhlo zasedání ÚV KSČ, kam měla televize přístup, směla však natáčet jen němé záběry a informovat o průběhu nesměla, dostávala oficiální zprávy z příslušného oddělení KSČ, které měly být předloženy divákům ve zpravodajství.
Několik dní poté se na protest upálil student Jan Palach. To nemohli redaktoři televize nechat bez odezvy a k tragickému momentu se vyjádřili v pořadu Slovo ke dni – Štafeta televizních publicistůtak, jak cítili za vhodné. Pořad měl „mimořádné“ výsledky, které „se vyskytly poprvé v tomto roce“. Ohlasy diváků hovoří o výjimečném zážitku, který si přejí opakovat v podobném rázu a dodávali, že „jestli ti lidi nezavřou, věříme, že je u nás skutečná demokracie“. Reakce státnického aparátu byla takřka okamžitá a žádný z redaktorů, který se objevil v tomto pořadu, už nikdy nesměl na obrazovku – někteří redaktoři si museli vybrat dovolenou, další byli vykázáni do zahraničního „vyhnanství“, a třetí skupinu tvořili ti, kteří museli odejít i z pozadí televizní práce a hledat si zaměstnání nové. Čistka nastala pochopitelně i ve vyšších patrech hierarchie Československé televize, nastoupit museli zaměstnanci noví, „politicky pevní zástupci aparátu ÚV KSČ“. Definitivně začala tzv. normalizace, alespoň v Československé televizi.
Lze to sledovat i na projevech posledního společenského odporu – hokejové mistrovství světa z roku 1969, kdy média nesměla zdůrazňovat dvě výhry nad Sovětským svazem; a srpnové výročí okupace, kde zpravodajství informovalo, že ani „přes intenzivní propagandu rozvratných antisocialistických živlů a přes několik týdnu trvající nenávistnou kampaň západních vysílaček nastoupili pracující 21. srpna do práce, stejně jako v předchozích dnech.“ Na „násilnosti“ řada sice přišla, ale jen krátce na závěr bloku; veškeré snahy byly potlačeny Veřejnou bezpečností, jednotkami armády a Lidových milic. Následovala zpráva o podpoře ÚV KSČ pracujícími lidmi, jejichž hlasy přicházely do redakce. Patrně strach z reakce nedovolil nezmínit vůbec žádné informace, jak by se dalo předpokládat. Strach ze samotného výročí je více než zřejmý, měsíc dopředu byla připravena speciální opatření pro média k celému období kolem 21. srpna 1969.
Období je možné charakterizovat jako „závěrečnou fázi období stabilizace programového řízení a nástup k vytváření programů v duchu politiky nového vedení strany na všech úsecích umělecké tvorby“, jak ji ve své zprávě popsal Jan Zelenka, nový ředitel Československé televize a ztělesnění normalizační propagandistické televizní tvorby. Toto závěrečné období bylo už definitivně ukončeno Slovem do vlastních řad, v kterém podepsaní zaměstnanci médií v podstatě přiznali chybu a odpovědnost za ní, a tím připravenost a „přeškolení“ na nový režim.
Následovala doba rezignace a apatie na straně československých obyvatel a doba stagnace až pomalého úpadku socialistického bloku. V televizi dostali prostor oportunisté, kteří využili faktu, že jejich zkušenější kolegové toužili po nepřijatelné pravdě, a začali stavět svou kariéru v novém normalizačním režimu.
Stejně tak jako média pražské jaro spolutvořila, tak i v následujícím období ničila jeho měnící se obraz.
Zdroje:
[1] Akční program KSČ z 5.dubna 1968: http://www.68.usd.cas.cz/files/dokumenty/edice/405_1.pdf, 14.9.2024.
[2] SVEJKOVSKÝ, Jiří, Čas marných nadějí: Roky 1968 a 1969 ve zpravodajství ČST, s.13.
[3] Přepsaná a zkrácená ukázka z besedy „Mladí se ptají“ ze 14.března 1968: http://www.68.usd.cas.cz/files/dokumenty/edice/314_1.pdf, 14.9.2024.
[4] CYSAŘOVÁ, Jarmila, Rok 1968 na obrazovkách ČT, In: Pražské jaro 1968, Literatura – film - média, s.295-316.
[5] KOLÁŘ, Václav, KEJHA, Ladislav, Televize v srpnu 1968 (Dodatek ke stejnojmennému pořadu ČT), s.34. K dispozici online: http://img2.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/historie/pdf/televize-v-srpnu-1968.pdf, 14.9.2024.
