Článek
Je září roku 1921, nacházíme se na Slovensku, v městě Turčianský Svatý Martin. Právě v tomto čase se na území Československa po mnoho letech strávených v Rusku vrací Rudolf Mareček, čtyřiatřicetiletý komunista. Mareček sem přijel po domluvě s ruskými bolševiky a československými komunisty organizovat pomoc pro nové Rusko po revoluci z roku 1917. Mareček je na misi organizovat tzv. komuny, dělnická družstva, která odjedou do Ruska, kde budou budovat socialistický ráj.
Češi a Slováci odcházeli do Ruska dlouhodobě, ale většinou šlo o motivy ekonomické. Nyní má jít poprvé o důvody ideologické. A další poprvé spočívá v tom, že v minulosti vždy migrovali jedinci či rodiny, nyní má jít o organizované skupiny. Mezi odhodlanými a pokušenými byli především levicově smýšlející dělníci, kteří toužili po lepším životě a kteří se nechali nalákat na vykreslení Ruska jako nové skutečně beztřídní společnosti.
Historický kontext
Pro kontext je nutné uvést, že v roce 1918 vzniklo Československo, které se mimo jiné vydalo na cestu budování kapitalismu. Ke klíčovým událostem celého československého 20. století patří událost, kdy se v roce 1921 odtrhlo radikální křídlo sociální demokracie a vznikla nová strana – Komunistická strana Československa.
Naproti tomu v roce 1917 proběhla v Rusku revoluce, po které chtěli bolševici skoncovat s kapitalistickým vykořisťováním. Nová rádoby rovnostářská společnost ale nevykročila do ráje šťastně, milióny obyvatel zemřely v občanské válce a kvůli zničujícím zemědělským odvodům umíraly další milióny. Lenin dostal nápad, že si v kritické situaci nechá nový stát pomoct ze zahraničí. A mimo jiné právě to na první schůzi řeší nově vzniklá Komunistická strana Československa. Vznikaly různé organizace s cílem pomáhat, například Mezinárodní dělnická pomoc, kterou u nás řídil Bohumír Šmeral. Organizace pořádala sbírky mezi dělníky a do Ruska posílala potraviny, traktory, stroje a výrobní zařízení. Za tři roky vynesly sbírky 6,2 miliónů amerických dolarů, v dnešních 1,8 miliardy korun.
Nic ale nepomáhalo. Problémem bylo, že ruský stát chtěl skočit ze státu rolnického na stát průmyslový, neměl ale dělníky, a už vůbec ne ty kvalifikované. Zrodil se tak další plán, tentokrát plán řízeného přistěhovalectví. Moskva si všímá již v úvodu zmíněného Rudolfa Marečka, který na vlastní pěst, nadšený ze společenských porevolučních změn, ve střední Asii organizoval komuny. A nyní mu ruská vláda dává za úkol organizovat přistěhovalecké komuny z Československa.
Rudolf Mareček se spojil s komunisty a společně začali organizovat cestopisné přednášky, které zároveň sloužily jako propagandistická akce s cílem získat lidi pro vystěhování do Ruska. Přímé výzvy k vystěhování lidí ale byly nelegální, existoval zákon o „podněcování k vystěhování ze země“, proto snaha skrýt agitaci za cestopisnou přednášku. Muselo tak jít o skrytou agitaci a například přední politici Komunistické strany o něčem podobném veřejně vůbec nemohli mluvit. Policie ale o akcích věděla a sledovala je. Dokonce bylo podáno trestní oznámení. Komunisté s Marečkem se zaměřili na východ země, protože byla zaostalejší a ekonomická situace zde byla horší.
Odjezd komun a čas paradoxů
Na konci roku 1922 byla bolševiky už v rámci Sovětského svazu zřízena komise. Komise nevyvíjela první tři roky žádnou činnost, ale nadšení dělníci přicházeli. Přicházeli do ničeho, nic pro ně nebylo připraveno. 57 kolektivů dorazilo do země údajného socialismu, ale ani jeden kolektiv neměl připraven byty a další podmínky pro žití, práci a budování nové společnosti. V září 1923 se v dnešním Tbilisi ocitla i první československá komuna. Bylo to ale takové selhání, že někteří dělníci odešli pracovat do místních dílen.
Čechoslováci postupně odjížděli v komunách s názvem Reflektor, Pragomašina, Slovácká komuna a další. Největší skupinou byla Interhelpo. Odjezdem na východ do Ruska a po roce 1922 do Sovětského svazu začíná čas paradoxů. Nadšení dělníci odcházejí budovat ráj, část z nich ale končí na popravišti a další část v lágrech. Jedou do Ruska budovat, ale když to vybudují, vše jim sebere Sovětský svaz. Jedou podnikat, ale zároveň budovat socialismus. A nadšení dělníci odjíždí do Ruska a později Sovětského svazu, odkud ale zároveň Češi utíkají před bolševickými čistkami. Čechoslováci pospíchají do prostředí, kde probíhají národnostní čistky proti Čechům a Slovákům a kde probíhají vraždy českých a slovenských podnikatelů usazených v Rusku ještě z dob cara.
První reakce a vzorec vývoje komun
Všechny skupiny absolvovaly stejný vzorec. Propaganda, nadšení, akce, odjezd a několik týdnů dlouhá cesta. Následně příjezd na místo, kde nic není, nikdo na ně nečeká, nikdo o nich neví, smlouvy na pozemky byly nevyhovující. V roce 1925 komise konečně přišla s pravidly, například s přídělem půdy pro komuny, slevou na používání vlaků, odpuštění daní. Ale taky zakázala komunám podnikání, nařídila kolektivní vlastnictví a stanovila, že vše spadá pod kontrolu Sovětského svazu.
Situaci muselo řešit i Národní shromáždění, tehdejší československý parlament. Zpátky do Československa totiž přicházely dopisy od členů komuny, v kterých byly popisovány zoufalé podmínky na místě, a jejichž odesílatelé se snažili zabránit dalším odjezdům do Sovětského svazu. Politici podobné zprávy šířili, vycházely i texty v novinách. Ale vše bylo marné. Zmanipulovaní dělníci podobným zprávám nevěřili, protože informace pocházely od kapitalistů, od třídního nepřítele. Celý příběh komun provází to, že členové komun brali propagandu jako fakt a naopak fakta jako nepřátelskou propagandu. V Československu samozřejmě vycházely i texty, které vychvalovaly život v Sovětském svazu a chlubily se výkony v rámci komun.
Od úspěchu k represím a konci snu
Některé komuny zažily i úspěchy a výroba se jim dařila. Všechny komuny ale postihl stejný osud. Komuny přijížděly do Ruska a později Sovětského svazu v časech krize, proto jim byla dovolena velká nezávislost a taky přijížděly v časech NEPu, Nové ekonomické politiky, kdy bylo možné podnikat, což paradoxně byla bolševická odpověď na ekonomické problémy lidí. Ale s tím, jak sovětská vláda získávala větší jistotu a byla schopna uskutečňovat svou reálnou politiku, začala vše více kontrolovat a centralizovat. Což se pochopitelně výrazně dotklo všech československých komun.
Komuny postupně ztratily nezávislost, jednotlivé komuny se rozdělily na družstva podle výroby a byla zařazena pod příslušná sovětská ministerstva. Do toho všeho dorazila ještě první pětiletka a kolektivizace (1929/1930) a komuny naprosto ztratily možnost rozhodovat a řídit samy sebe. Navíc se komuny musely otevřít i Rusům a sovětská vláda na vedoucí pozice výrobních podniků a komun dosadila své lidi, etnické Rusy. Atmosféra se naprosto změnila.
V třicátých letech v komunách začali mizet lidé, čistky a represe se týkaly i lidí, kteří před deseti lety přijeli pomáhat budovat socialismus, měli sovětské občanství a byli členy Všesvazové strany bolševiků (jak se oficiálně jmenovala sovětská komunistická strana v této době). Nikdo neměl jistotu, že nebude obviněn. Komunami prostupoval strach, nebyl čas na odpor, tak si dokonce „dobrovolně“ odsouhlasili své plné zestátnění. To byl definitivní konec komun. Oficiální zestátnění se dělo nejpozději v letech 1939 až 1940.
V některých komunách byla i více jak polovina mužů popravena za vymyšlené zločiny, další část skončila v pracovních lágrech. Situace se ještě vyostřila po útoku nacistického Německa na Sovětský svaz. Někteří členové komun bojovali i za sovětskou armádu po napadení nacistickým Německem.
V jednom z příštích textů se podíváme na příběh konkrétní komuny.
Zdroj:
MAREK, Jaromír. Interhelpo: tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu. Brno: Host, 2020. ISBN 978-80-275-0244-8.
