Článek
Thomas Jefferson, zakladatel staré Demokratické strany, prohlásil, že nejlepší americkou vládou je ta, která vládne co nejméně. Vláda nemá být rukou vztaženou nad lidmi. Původní demokratická strana říkala, že lidé musejí být svobodní, aby se rozvíjeli, zdokonalovali své schopnosti. Vláda v žádném případě „nesmí brát chléb těm, kteří si na něj svou prací vydělali.“ Jedinec má být svým vlastním pánem. Podobné podání politiky se ale muselo změnit s Velkou hospodářskou krizí, během které se Demokratická strana vzdala své dosavadní politiky a nastolila politiku novou, do které patřily i regulace a vstup do oblastí, které byly původně v příslušnosti soukromého sektoru. Roosevelt Ameriku transformoval do jiné pozice na celé generace.
„Odhalení“ chudoby
V šedesátých letech došlo pro americkou veřejnost k šokujícímu odhalení, i přes už tehdy spuštěné sociální programy, které byly určeny k řešení problémů, čtyřicet miliónů jejich spoluobčanů žilo pod hranicí chudoby. S tímto odhalením přišel Michael Harrington v knize The Other America. Po Harringtonovi převzal štafetu Charles Murray, americký politolog, sociolog, autor několika knih, z nichž zlomová je Příliš mnoha dobra: americká sociální politika 1950-1980. Jak název knihy prozrazuje, zabývá se sociálními reformami ve Spojených státech v uvedeném období. Murray si zajistil kontroverzi svým požadavkem na zrušení celého systému sociálního státu.
Noví chudí, nové programy podpory
Cílem Kennedyho byla vládní pomoc, aby si obyvatelé pomohli sami. To by znamenalo, že jakmile si například jedinec na podpoře najde práci, nastoupí do ní a zbaví se státních dávek. Stejný cíl měl i Johnson. Výsledkem ale bylo mnoho nových programů, tím pádem nové náklady a řady nových obyvatel na podporách. „Sociální politika přešla od snu o konci podpory k institucionalizaci permanentních převodů příjmů, které zahrnuly nejenom staré příjemce podpory, ale i obrovské nové skupiny amerického obyvatelstva. Amerika si to tehdy mohla dovolit, byli bohatí, a byli si jisti svou budoucností dalšího bohatnutí.“ V roce 1968, kdy skončil prezident Lyndon Johnson, bylo chudých třináct procent obyvatel. To byl skvělý výsledek, protože chudoba se omezovala – v 50. letech byla třetina chudých obyvatel mezi americkými občany. Problémem však bylo, že sociální náklady se teprve následně začaly zvětšovat několikanásobně, ale důsledek už se tak neměnil, stejný počet lidí jako za Johnsonovy éry bylo chudých i v roce 1980.
Rostoucí náklady
„Náklady na zdravotní a lékařskou péči byly v roce 1980 šestkrát vyšší než v roce 1950. Na veřejnou sociální pomoc třináctkrát; na systém vzdělání čtyřiadvacetkrát; na sociální pojištění sedmadvacetkrát; na subvencované bydlení sto dvacet devětkrát. Celkové výdaje na sociální zabezpečení civilního obyvatelstva od roku 1950 do roku 1980 se zvýšily dvacetkrát, počítáno v konstantních dolarech. Počet obyvatel USA se v témže období zvýšil o polovinu.“ Docházelo k přerozdělování, kdy relativně bohatí přesouvali svůj majetek na chudší. Evidentně ale podobná redistribuce nefungovala, míjela se účinkem, pokud počet chudých zůstával stejný i přesto, jakým způsobem narůstal počet programů. Problém spočíval v tom, že programy na pomoc se zavádějí v období krize, ale jakmile krize končí, programy pokračují za stejných podmínek a nikdo se nestará o to, jak je s penězi nakládáno.
Tabulka federálních výdajů na sociální účely
Z výsledků programů vyplynulo mimo jiné, že zájem o rekvalifikaci či jiné možnosti získání pracovní způsobilosti zdaleka nedosáhl očekávaných čísel. Pouhých padesát tisíc občanů z více jak sedmi miliónů bylo schopno získat dovednosti, jimiž získali kompetence k vykonávání pracovní činnosti prostřednictvím vládních programů. Tyto čísla pocházejí přímo z Bílého domu, z dob pobytu Lyndona Johnsona. Lze připomenout i další fakt – některé programy se dostaly do velkého byrokratického boje, nakonec nebyly ani spuštěny.
Ačkoliv ekonomický růst Spojených států pokračoval, nerostl ale počet lidí, kteří se dostali blíže ke střední třídě. Jak je možné, že v úspěšné ekonomice zůstává počet chudých stejný? Vysvětlit to lze tak, že pokud nepracujete, vaše chudoba za sebou dveře nezavře a zůstává s vámi. Tedy, stále bylo mnoho lidí, kteří neměli práci, a těm pochopitelně sebevětší růst ekonomiky nepomůže. Přibývalo totiž především mladých lidí, kteří byli bez práce.
Špatná nálada
Bok po boku s vládními problémy řešící vlastní krizi přišel i jiný společenský duch. Šedesátá léta se svou kontra-kulturou přinesla radikalismus, zpochybnění a následnou sebekritiku, která vyústila v sedmdesátých letech v pesimismus a poraženectví. Šedesátá léta znamenala celkovou krizi po všech stránkách, které si lze představit. Čtyřicet procent studentů v roce 1960 nedokázalo odmaturovat ze střední školy, rostl i strach z rostoucí kriminality, před kterou vláda nedokázala ochránit.
Johnsonova „Great Society“ se potopila ve Vietnamu, následně Johnson samotný odmítl kandidovat na znovuzvolení, aféra Watergate nezničila jen Nixona, ale i obecně důvěru amerického lidu ve své vůdce, instituce, a i vlastní sebedůvěru. Vše dovršil Carter, který aby byl zvolen, vymyslel „index bídy“ coby součet míry inflace a nezaměstnanosti, aby tím poukázal na Fordovy (a Nixonovy) chyby. Ironické však bylo, že když Carter skutečně vyhrál volby, za jeho funkční období dosáhl index bídy své historické maximum. Inflace dosáhla hrozivých dvacet dva procent a Carter vše zhoršil svými proslovy, v kterých opakovaně pouze vyjádřil své zmatení, svou ztrátu víry v sebe i v celé Spojené státy.
Nástup Ronalda Reagana
K zlepšené atmosféře rozhodně nepřispěla ani mezinárodní scéna, kde OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) manipulovala s cenou ropy a mimo jiné vyhlásila embargo na vývoz ropy do Spojených států kvůli podpoře státu Izrael v další arabsko-izraelské válce. Cena šla z dvou dolarů za barel na deset dolarů na začátku roku 1974, situace znamenala ve svém komplexním důsledku nejhorší americký ekonomický propad od Velké hospodářské krize. Nutno k tomuto faktu přičíst například i naprostou lavinu zahraničních výrobků, zejména elektrotechniky, která zabírala více jak polovinu trhu v oboru. Klasickým příkladem úspěšné zahraniční konkurence jsou automobily, Honda, Toyota či oblíbený Datsun, všechno japonské značky, které se v sedmdesátých letech jevily jako lepší varianta k domácí konkurenci – nejde pouze o to, že byla levnější, ale byla i kvalitnější, s nižší spotřebou a více odolná. Ruku v ruce jde tento proces s nižší produkcí amerických dělníků, což může souviset s tím, že na pracovní trh přicházeli „děti“ poválečného baby-boomu, ženy, ale i imigranti, ti všichni potřebovali čas na adaptaci.
Scéna byla nachystaná pro Ronalda Reagana, který chápal své zvolení jako volání amerického lidu po změně, omezení vládních regulací, velkých daní, vládních programů a postavení silné obrany země a konfrontaci Sovětů.
Zdroje:
COLLINS, Robert M. Transforming America: politics and culture in the Reagan years. New York: Columbia University Press, c2007. ISBN 978-0-231-12400-3.
MURRAY, Charles A. Příliš mnoho dobra: americká sociální politika 1950-1980. Studie. Praha: SLON, 1998. ISBN 8085850559.
TROY, Gil. The Reagan revolution. A brief insight. New York: Sterling, 2011. ISBN 978-1-4027-7904-6.
