Článek
Druhy cenzury
Než se začnu věnovat dějinám cenzury, pokusím se vysvětlit, jaké typy cenzury existují. Cenzuru můžeme rozdělit do tří modelů. První je paternalistická, kdy stát rozděluje publikum do skupin a některé z nich se snaží chránit, může se jednat o to, že například nezletilým zakážeme určité informace, které jsou vnímané jako nevhodné právě pro tuto skupinu. Tato předběžná cenzura má předem schválené témata, která jsou přípustná, a co není povolené, to je zakázané. Tento druh cenzury byl typický pro 18. a 19. století.
Druhým modelem je liberální cenzura. Zatímco paternalistická cenzura funguje na principu předběžné cenzury, dopředu je tedy jasné, co je povolené, liberální cenzura funguje až následně, dopředu tedy není jasné, kdy cenzura zasáhne. Následně se cenzura projeví například bílými místy v tisku nebo rovnou zabavením tiskovin. Cenzura je ale vždy přiznaná. Platí, že co není zakázáno, to je povoleno.
Třetím modelem je cenzura autoritativní, která většinou neguje vše, co ve společnosti existovalo před současným režimem a zároveň vytváří seznamy zakázaných knih a autorů. Autoritativní cenzura je vždy nepřiznaná, režim o sobě mnohdy tvrdí, že je svobodný a cenzura neexistuje. Reálně ale kombinuje jak cenzuru předběžnou, tak i následnou.
Vznik Československa
Československo vznikalo velmi chaoticky a s mnohými nevyřešenými otázkami a problémy. První republika tak v době vzniku neměla vlastní měnu, zákony převzala rakouské, ústavu měla „pouze“ prozatimní atd. Ústava ale vznikla v roce 1920 a byla v ní jasně garantována i svoboda tisku. „Svoboda tisku, jakož i právo klidně a beze zbraně se shromažďovati a tvořiti spolky jsou zabezpečeny. Jest proto v zásadě nedovoleno podrobovati tisk předběžné censuře.“
Nová československá ústava zabezpečila svobodu slova, ale zároveň je nutné přidat další poznámky. Šestnáct právních norem týkajících se tisku bylo stále převzato z dob Rakouska-Uherska a veškerá legislativa v této oblasti vycházela se zákona č. 6 z roku 1863. Tento zákon byl nahrazen až v roce 1933 (č. 126).
Nová opatření
Od roku 1920 existoval zákon o mimořádných opatřeních, to v praxi znamenalo, že pokud by se republika dostala do ohrožení, některé svobody, včetně tiskové, budou zrušeny. V roce 1923 vznikl i zákon na ochranu republiky, který stanovil přečin „nedovoleného zpravodajství“. Reálně by tak mohl být potrestán člověk, který by v tisku schvaloval trestné činy, nebo vyzýval k neplnění povinností vyplývajících ze zákonů. Hrozícím trestem mohlo být zabavení všech výtisků a zastavení novin či časopisu až na půl roku.
Ještě větší sankce hrozily odpovědným redaktorům za porušení zákona z roku 1924, v kterých šlo o křivá obvinění, utrhání a urážek ze cti. Trest mohlo být odnětí svobody až na šest měsíců a dvouletý trest vydavatelské činnosti.
Dochází tak k paradoxní a překvapivé situaci, přestože politika první republiky mířila k odstraňování všeho rakouského a nesvobodného, zákony týkající se tisku byly tvrdší než v časech Rakouska-Uherska.
V první republice bylo oproti Předlitavsku mediální zákonodárství zpřísněno. Vyplývalo to z obtížnějších politických, ekonomických a sociálních podmínek po první světové válce.
Ohrožení republiky
V roce 1933 a 1934 přišlo doplnění tiskových zákonů, které omezovaly dovážení tisku ze zahraničí. Jak je vidět, českoslovenští zákonodárci si uvědomovali rostoucí ohrožení Československa ze zahraničí, což symbolizoval i další zákon o mimořádných opatřeních z roku 1936, který nařizoval předběžnou cenzuru, pokud dojde na brannou povinnost. Prakticky tak tento zákon porušoval ústavu z roku 1920. Ale pochopitelně tehdejší vládu k tomu vedla politická situace jak domácí, kdy se více ozývali extrémistické hlasy, tak především situace v Německu, kde začal Adolf Hitler porušovat Versailleskou smlouvu.
Politicky měl tisk teoreticky spadat pod tiskový odbor předsednictva ministerské rady, fakticky ale cenzuru vykonávalo ministerstvo vnitra. Cenzura se pochopitelně nejvíce dotýkala skupin a lidí, kteří odmítali liberalismus a demokracii – německých nacistů, fašistů, komunistů a militantních katolíků.
Pokud cenzura probíhala, dělo se tak konfiskací vytištěných materiálů nebo prostřednictvím bílých míst v tiskovinách.
Situace vyústila na přelomu let 1938 a 1939. Nejdříve v prosince 1938 vzniklo Ústředí tiskové dozorčí služby, tedy úřad, který měl na starosti cenzuru. V lednu 1939 byl ministr zahraničí František Chvalkovský na návštěvě Berlína, kde byl seřván za to, že československá média mají stále přílišnou volnost a jsou velmi liberální. Následovalo zpřísnění.
Zdroje:
KLIMEŠ, David. Doporučeno nezveřejňovat: fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu. Šťastné zítřky. Praha: Academia, 2022. ISBN 978-80-200-3264-5.
KONČELÍK, Jakub; VEČEŘA, Pavel a ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. USA: EBSCO, 2017. ISBN 978-80-262-0284-4.
